Mé vzpomínky na srpen 1968 (2. pokračování)

Tím se nezávazná a celkem příjemná atmosféra alpbašského setkání ovšem důkladně proměnila. Mělo to i své pozitivní stránky. Rakouští hostitelé se chovali s krajní ohleduplností, a dokonce i revoluční profesor ze semináře, do něhož jsem se přihlásil, považoval za nutné mne osobně ujistit, že do jeho představ o revoluční proměně buržoazně demokratické Evropy použití tanků nezapadá. V rakouské televizi jsme zatím měli možnost vidět záběry z mého rodného města: hořící domy, špinavá, po zuby ozbrojená cizí soldateska, krvácející demonstranti – všechno vypadalo ještě desetkrát hůř, než jaké to ve skutečnosti bylo. Měl jsem úděsný a zcela bezmocný vztek. Cizí vojáky si v Praze pamatuji jen z útlého dětství a takovou demonstraci síly jsem nezažil: v březnu 1939 jsem ještě nebyl na světě, v květnu 1945 - bylo mi pět let - jsem to tak nebral. Zároveň bylo zjevné, že těchhle se už hned tak nezbavíme. Jistě, všechno bylo zatím otevřené - jenže člověk si v té situaci uvědomoval hlavně otevřenost těm nejhorším koncům. Věděli jsme zhruba, jak vypadaly obdobné ruské zásahy, např. v Budapešti v listopadu 1956, a hlavně co a jak rychle pak následovalo. A věděli jsme, jak vypadal bolševický teror v padesátých letech. Česká komunita v Alpbachu držela pohromadě a bohužel se ponejvíce navzájem strašila. Nálada byla depresivní. Pamatuji se, že na jedné improvizované schůzi požádali historika Tomana Broda, aby promluvil o ruském prostředí a ruských metodách. Pan doktor Brod (kterého si velmi vážím, i kvůli jeho polistopadovým aktivitám) přednesl velmi plastický výklad, jehož obsahem bylo zhruba: nemyslete si, v Rusku je odjakživa ukrutný bordel, vůbec nic tam nikdy pořádně nefungovalo a nefunguje – ovšem s jednou jedinou výjimkou, a tou je KGB. Ta naopak funguje znamenitě a zcela spolehlivě. Sugestivita výkladu dr.Broda byla ještě zvýrazněna jeho poněkud mefistofelským vzezřením a přesvědčivým přednesem, takže v tu chvíli se podělali i ti z nás, kteří dosud poděláni nebyli. Jistě, člověk měl strach, bylo to něco úplně jiného, než co jsme doposud zažívali, a že dění, které se tehdy spustilo, bude moci za tři-čtyři měsíce Jan Werich shrnout slovy „jako bratrská pomoc to stojí za hovno, ale jako okupace to ještě ujde“, nikdo 21. srpna netušil. (Ve skutečnosti to i jako okupace stálo za hovno, jen to bylo přece jen asi o něco lepší než heydrichiáda).

Přesto jsem ani chvíli nepomýšlel na to, že bych tam zůstal, i když by to asi bylo nějak šlo. Vždycky jsem se divil, proč se za bolševismu vraceli domů (k nám i do Ruska) ze Západu i lidé, kteří mohli tušit, že je možná čeká dosti tvrdá represe. Proč tam proboha nezůstali, zachránili by si aspoň holý život. Teď jsem pochopil, že to není tak jednoduché. Měl jsem v Praze manželku a malé dítě, rodiče, přátele, měl jsem to tam rád a byl jsem na to zvyklý. Představa, že bych měl zbytek života místo toho strávit např. s mými krajany, kteří se tehdy shodou okolností octli spolu se mnou v Alpbachu, mi naproti tomu byla poněkud cizí. Taky jsem věděl, že čím déle budu návrat odkládat, tím pro mne bude těžší. A tak jsem dvaadvacátého večer odjel zpátky do Prahy.

Pamatuji se, že během těch dvou dní jsme v Alpbachu vytvořili jakousi neformální skupinku, k níž kromě mne patřil mj. i Václav Klaus a spisovatelka Věra Linhartová, která publikovala v Tváři a byla člena redakční rady. Linhartová psala hodně moderní prózy poněkud esoterické povahy. 22. srpna odpoledne Klaus náhle zmizel. Byl tam na rozdíl ode mne autem a jak se posléze ukázalo, odjel domů. S Linhartovou jsem se slušně rozloučil navečer. Neznali jsme se nijak blíž, vykali jsme si. Když se autorka intelektuálních, chladně analytických próz se mnou loučila, rozplakala se. Přišlo mi to nečekané a docela dojemné. A taky to dokresluje trochu neurotickou atmosféru v Alpbachu po ruské invazi. Od té doby jsem Věru Linhartovou neviděl, zůstala v emigraci.

Večer mne tedy jeden rakouský kolega odvezl k rychlíku na Salzburg a ráno jsem dorazil na českou hranici. Zaujalo mne, že na kulometných věžích, jež byly součástí hraničního opevnění „ČSSR“ (opevnění proti vlastním útěkuchtivým občanům) seděli pohraničníci svlečení do půl těla a slunili se. Něco podobného by za „normálních“ okolností bylo naprosto neslýchané a nepředstavitelné. Byl to první signál, že realita nebude naštěstí až tak hrůzná, jak to z vysílání rakouské televize vypadalo. Na české straně hranice si mne vzal důstojník pohraniční policie (nebo PS, nevím, kdo měl tehdy na starosti odbavování) stranou a řekl mi: podívejte se, pane Doležale, v Praze je to blbý, kolují zprávy, že už tam zavírají novináře. Tak víte co? Támhle na druhý koleji stojí vlak zpátky do Summerau, a já vás tady neviděl. Poděkoval jsem mu a vysvětlil, že jsem se už napevno rozhodl pro návrat.

Ve vlaku panovala vzdorná a solidární atmosféra. Moje spolucestující, vědkyně, která se vracela (taky předčasně) z nějaké konference, mi nabídla, že si u ní a jejího manžela mohu nechat zavazadla. Domů se mi zatím nechtělo a manželka se synem byli zrovna na prázdninách u babičky v Brně. Po soupravě běhal mladý, poněkud hysterický průvodčí, informoval cestující, co se zrovna děje v Praze, a pořád opakoval: „Teď musíme být všichni hlavně dobrý Češi!“ Nebylo mi úplně jasné, co tím myslí.

Kolem poledne vlak sice se zpožděním, ale bez větších problémů dokodrcal do Prahy (pozoruhodné bylo, že v té době všechno jakž takž fungovalo, městská doprava, zásobování, telefony, dokonce prý i sanitky, ačkoli v noci po nich Rusové stříleli, červený kříž nekříž). Konečná byla ve Vršovicích, protože Hlavní nádraží jako strategický bod Rusové obsadili.

19. srpna 2014