Mé vzpomínky na srpen 1968 (1. pokračování)

Nejprve bych měl uvést to, co vlastně patřilo už do úvodu. Byl jsem literární kritik a nakladatelský, v posledních měsících časopisecký redaktor, patřil jsem k okruhu kolem časopisu Tvář, který tehdy představoval jakýsi literární polodisent, dosti fešácký, to připouštím. Časopis nám v roce 1965, rok poté, co jsme se ho zmocnili, zakázali. Ale nevyhodili mne kvůli tomu z práce (ve Tváři jsem pracoval externě, byl jsem redaktorem literárněvědného oddělení vydavatelství Československý spisovatel) a nezakázali mi, jako ostatně nikomu z Tváře, publikovat. Psal jsem ovšem o soudobé české literatuře, ne o politice, to tenkrát opravdu svobodně ani dost dobře nešlo). Byl jsem, stejně jako všichni kolegové a přátelé z Tváře, vědomým a zcela zásadním odpůrcem bolševického režimu (tedy žádným „socialistou s lidskou tváří“), ale respektoval jsem zákonný rámec a věnoval jsem se literatuře. Zažíval jsem ty události ne z perspektivy hybatele politiky či významné „osobnosti“ tehdejší kulturní, politické či mediální scény. Do politického zákulisí jsem neviděl a ani jsem po tom netoužil. O to víc jsem však viděl a prožíval všední, každodenní běh života v bolševické ČSSR, a tedy i v prvním týdnu ruské vojenské okupace.

Po této malé vsuvce se vracím zpátky k vyprávění. Na samotnou cestu do Alpbachu se moc nepamatuji, i když průnik železnou oponou byl vždycky zážitek sám o sobě. V té době ztratila něco ze svého kouzla (proniknout mohl každý), ale člověk cítil, že to nejspíš moc dlouho nevydrží. Navíc jsem při takovém cestování měl pokaždé pocit medvěda, přivázaného na neviditelném řetěze, který vedl do Prahy. Stačí, aby tam někdo kompetentní řetězem škubl, a člověk na druhém konci, přestože je momentálně v Paříži nebo ve Vídni, tj. zdánlivě na svobodě, upadne na nos. Vzpomínám si jen, že jsme se po cestě zastavili v Salzburgu, na ulici jsme potkali nějakou paní, emigrantku. Slyšela, že mluvíme česky, velmi se k nám hlásila, svěřila se, že s manželem mají v městě slušnou restauraci a srdečně nás zvala k návštěvě. Nemohl jsem jí vysvětlit, že kdybych si tam dal oběd, nezbude mi z devizového přídělu, kterým byl člověk v ČR na cestu vybaven, ani vindra a nesmím si pak už během dalšího pobytu nikde dát ani kafe.

Alpbach je velmi hezké turistické středisko kousek před Innsbruckem, v malebném alpském údolí, z něhož se, jak se mi aspoň tenkrát zdálo, dalo na všechny strany jít jenom do strašného kopce. Fórum sestávalo z řady seminářů, které se naštěstí všechny odehrávaly přímo v lokalitě. Přihlásil jsem se do jednoho, kde se mělo probírat nějaké aktuální filosofické téma. Seminář vedl profesor Vídeňské univerzity, salonní revoluční socialista toho střihu, jaký tehdy, v době studentských hnutí, v Evropě frčel. Přivedl si s sebou několik svých studentů, rozdělil jim hned úvodem referáty a bylo na něm vidět, že hoří touhou předvést nám, východoevropským balíkům, kteří mají iluze o buržoazní demokracii, co jsou teď v Evropě vůdčí ideje. Z českých hostů byl na semináři mj. filosof Ivan Sviták, jako řadový účastník. Pokusil se intelektuálně exhibovat, profesor ho ovšem hned zarazil: „pokud chce doktor Sviták vést seminář místo mne, já tu nemusím být“, a simuloval odchod. Doktor Sviták schlípl. Byl jsem docela rád, že tam můžu sedět jako obyčejný neambiciózní posluchač. Nebyl to můj obor, a od intelektuálních hvězd, o nichž měla být řeč (Adorno, Habermas atp.) jsem tehdy ani později nečetl ani řádku.

2O. srpna večer se konalo sezení několika lidí z médií s Pavlem Tigridem. Zajímal se i o to, co chceme dělat ve Tváři. Seznámil jsem se taky s mladým ekonomem z Ekonomického ústavu ČSAV, jmenoval se Václav Klaus. Protože jsme Tvář plánovali nejen jako literární, ale už i jako společenský časopis, chtěli jsme se taky věnovat problematice Šikovy ekonomické reformy, která nám byla krajně podezřelá, a sháněli jsme nějakého Šikova oponenta. Bylo to velmi obtížné, naráželi jsme jen na samé stalinisty. Václav Klaus mne šokoval. Myslel si o Šikově reformě totéž, co my (že je to zároveň utopický a polovičatý projekt), jen to jako ekonom dovedl daleko přesněji zformulovat. Velmi rychle jsme se dohodli na spolupráci. Přihlásil se ke mně taky jakýsi mladý ideologický pracovník pražského městského výboru KSČ (výbor byl tehdy baštou komunistických progresistů). Předestřel před mnou ideologické plány, které vznikají v jeho okolí, a na závěr prohlásil: víte, my si myslíme, že v diskusi mají dostat slovo dokonce i vysloveně antisocialistické elementy! A čekal, co řeknu té obrovité smělosti. Měl jsem strašlivou chuť mu říci: to je fajn, i já jsem totiž antisocialistický element, holoubku. Ale odpustil jsem to.

A nadešlo ráno 21. srpna. Když jsem v útulném alpském hotelu, kde jsem bydlel, přicházel na snídani, viděl jsem, že rakouští kolegové jsou shromáždění v rohu místnosti kolem rádia. Říkal jsem si ve své naivitě: to je pozoruhodné, jak v demokratickém státě lidé spontánně žijí politikou. A dal jsem se do jídla. Pak jsem ale zaslechl, jak rakouský reportér ve vysílání říká: stojíme na hranici poblíž Bratislavy. Na druhé straně se valí kolona sovětských tanků, které právě obsazují město. V tu chvíli mi přestalo chutnat a odpotácel jsem se ven, sledován soucitnými pohledy z kroužku u rozhlasového přijímače.

Před hotelem jsem potkal Pavla Tigrida. Byl zjevně v dobré náladě a ještě vůbec nic nevěděl. Vrhnul se ke mně, do široka se usmíval a zvolal bodře: Dobré ráno, tak jakpak jsme se vyspinkali? Bylo to strašidelné. Vyklopil jsem mu, co se stalo, a on reagoval velmi hněvivě a rozhořčeně. Jistě mu trochu křivdím, ale já přesto z jeho reakce nějak v podtextu cítil, že on se bude z Alpbachu vracet do slunné metropole na Seině, kdežto já do okupované Prahy. Samozřejmě to tak ani trochu nemyslil: ale to se prostě nedá nevyjádřit, i když člověk vůbec nechce.

(18. srpna 2014)