indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

3.8. - 10.8. 2014

Rodí se v Maďarsku fašismus? (Dokončení)

Viktor Orbán nyní shrnuje, co maďarská revoluce nedokázala za dvacet let své existence uskutečnit: za prvé, popírala existenci národních zájmů a nezavazovala vlády k tomu, aby jim sloužily. Nezavazovala je, aby uznaly příslušnost Maďarů ve světě k maďarskému národu a neusilovala tuto sounáležitost posilovat prací. Za druhé, neubránila společenský majetek, jehož poměr k celku je dnes i v západních liberálních státech větší než v Maďarsku. Společenský majetek je přitom podle Orbána nutný k udržení národní soudržnosti. A konečně nebránila dostatečně rodiny zejména před zotročujícím zadlužováním. Dnes, po volebních vítězstvích 2010 a 2014, maďarští občané očekávají od svého vedení, že po období liberálního státu a liberální demokracie – samozřejmě při respektování křesťanských hodnot, svobody a lidských práv – opět učiní maďarské společenství konkurenceschopným a bude respektovat a uskutečňovat všechno, čeho je k tomu zapotřebí.

K tomu je třeba říci: především, těch dvacet let znamená v Maďarsku léta 1990 – 201O, tedy dobu od „změny režimu“ až do prvního triumfálního volebního vítězství dnešní koalice FIDESZ – KDNP. Podotýkám, že během těch dvaceti let byl FIDESZ už jednou (1998 – 2002) 4 roky u kormidla. Pojetí bezprostřední minulosti, s nímž Viktor Orbán přichází, je vlastně jen o dost kultivovanější a sofistikovanější verze toho, s čím u nás dosáhl loni velkého úspěchu Andrej Babiš. Zásadní obrat z roku 2010 (potvrzený letošními volbami) je pro něho stejně významný jako ten z roku 1990 (U Babiše má člověk navíc ještě podezření, že změna z roku 1989 není zase až tak důležitá).

Dále: nový maďarský stát nemá podle Orbána popírat základní hodnoty liberalismu (např. svobodu), má stát na respektování křesťanských hodnot a lidských práv, ale má k tomu všemu přistupovat z národního hlediska. Jde tedy vlastně o zdokonalení demokracie, která tak odpovídá na výzvy současné doby a částečně se jimi inspiruje. To se ovšem neobyčejně podobá teorii Edvarda Beneše z přelomu třicátých a čtyřicátých let. Podle Beneše sice v roce 1918 zvítězila demokracie nad „teokracií“, ale pak musela sama čelit náporu autoritativních států tak či onak inspirovaných socialistickou ideou, projevila jistou bezbrannost a je zapotřebí, aby na tu výzvu reagovala a „socialismem“, aspoň tím ruského ražení, se inspirovala. Měla tak vzniknout nová, „humanistická“ demokracie, doplňující a překonávající tu starou, „politickou“, „buržoazní“ tím, že ji rozšíří o sociální a hospodářský aspekt (o myšlenku sociální a hospodářské spravedlnosti). Je zjevné, že Benešova ideologie byla do značné míry plodem zoufalství v situaci, kdy západní demokracie selhaly v konfrontaci s nacismem a dalo se vytušit, že stalinské Rusko bude u nás mít v budoucnu velký vliv. Její důsledky pro naši vlast a dezorientovanou českou veřejnost byly ovšem strašlivé, Benešova koncepce vydláždila cestu ruskému náporu a kolonializaci ČSR zaostalým a despotickým rudým impériem. A jaká je situace Maďarska po roce 1990? „Výsledky druhé světové války“ byly sice částečně korigovány (sjednocení Německa a v jistém smyslu mj. i rozdělení ČSFR), ale pomyslné dělení na „vítěze“ a „poražené“ z roku 1945 zůstává. „Poražení“, k nimž je samozřejmě počítáno i Maďarsko, jsou podezřelí i tehdy, když se pokoušejí jen sami pro sebe napravovat zjevné křivdy z minula. Proč by pan Pehe tak nenápadně mluvil o fašismu? To je první věc. Za druhé, zatímco ušlechtilí maďarští intelektuálové v letech 1989-90 usilovně pracovali na tom, jak vytvořit základy nové maďarské demokracie, usoudili tehdy zreformovaní maďarští socialisté, že v příštích volbách nemají velkou šanci. Řada z nich (samozřejmě ne všichni) se soustředila na to, aby využila výhodné pozice těch, co se fakticky podíleli na starém i novém režimu (tuto výhodu u nás komunisté neměli) při privatizaci státního majetku. Byli v tom sice poměrně úspěšní, ale značnou část veřejnosti tím rozlítili. Za třetí, maďarská liberální opozice nedokázala v roce 1990 oslovit významnější část voličů, a proto se jedna část (SZDSZ) stala natrvalo bezmocným ocáskem socialistů, kdežto druhá (FIDESZ) zaujala po MDF uprázdněné místo národně konzervativní strany. Tím se vytvořily fronty politického třídního boje v Maďarsku, které jsou trochu jiné než u nás. Není to zápas mezi „kapitalismem“ a „socialismem“, ale mezi „bojovníky za svobodu maďarské společnosti“ a „socialistickými neokapitalisty“. Politická deformace demokracie to je ovšem srovnatelná. A za třetí: po volbách v roce 2010 udělala poražená a vlastně rozdrcená opozice v Maďarsku totéž, co kdysi poražená havlovská opozice v ČR v době opoziční smlouvy (US, KDU-ČSL): soustředila své síly (ještě daleko víc než česká opozice v letech 1998-2002) na to, aby co nejvíc diskreditovala maďarskou vládu v Evropě a ve světě, jmenovitě v Bruselu, dělala to se zavilou důsledností, bez velkého ohledu na to, že tím diskredituje nejen Orbánovu vládu, ale celou zemi (lid se podle nich přece taky provinil, volil ve volbách špatnou stranu) a s přesvědčením, že Evropa a EU se prosadí tam, kde oni selhali a nakonec přinutí neposlušnou maďarskou společnost chovat se rozumně, tj. podle jejich gusta. To je ovšem naprosto sebevražedná politika a čiší z ní nepřiznané pohrdání demokracií a bližními. Dnešní dramatická situace v Maďarsku je tedy plodem nerozumné politiky Orbánova kabinetu tak z třetiny. Druhou třetinu viny nese indolentní politika maďarské opozice, která si nahrazuje chybějící veřejnou podporu, již není schopna získat, denuncováním vlastní země v Bruselu, a třetí indolentní politika nemalé části bruselských politiků (jistě ne všech a ne ve všem), kteří na tuhle nečistou hru přistoupili a nynější maďarskou krizi tak prohlubují. Západní, a tedy i naše veřejnost jim citlivě naslouchá. Mluvit v této situaci o nebezpečí fašismu v Maďarsku nebo snad o podobnosti Orbána a Putina považuji za zavádějící a alibistické. Maďarsko má problém, jistě. Je to ale i náš problém, a hloupými a nezodpovědnými řečmi si z něho nepomůžeme.

Na závěr pak Viktor Orbán hovoří o tom, které hlavní překážky je třeba překonat při uskutečňování idey nového maďarského státu. Jmenuje dvě, jež považuje za zvlášť významné (musím bohužel konstatovat, že tato část jeho projevu se dosti podobá slavné inaugurační řeči Miloše Zemana z loňského předjaří s jeho třemi ostrůvky negativní deviace, mezi něž započetl i většinu českého tisku). Druhou, způsob, jak je ovlivňováno přidělování dotací EU pro Maďarsko, nechám stranou, necítím se být v tomto směru dost informovaným). Podstatné je ovšem to první: vztah mezi profesionálními politiky a „občanskou společností“, věc aktuální a hodně diskutovaná i u nás. Pod „občanskou společností“ podle Viktora Orbána rozumíme – na rozdíl od profesionálních politiků - lidi a společenství organizované „zezdola“, stojící finančně na vlastních nohou, dobrovolníky. V dnešním Maďarsku však prý jde o placené politické aktivisty, kteří se tu pokoušejí prosadit zahraniční zájmy. Je proto v pořádku, že byl zřízen parlamentní výbor, který si na ně má posvítit. Vyjádření tohoto druhu mi připadají skandální: i já sám jsem býval v „ČSSR“ označován za placeného politického aktivistu, který se tu pokouší prosadit zahraniční zájmy (amerických a západoněmeckých imperialistů a nevím koho ještě). Jistě, dnešní Maďarsko je na rozdíl od „ČSSR“ demokratický stát. Ale právě proto, k čemu ten hysterický strach? V demokratickém státě (i když u nás to taky není moc jasné) představuje „občanská společnost“ jeden celek, jehož vrcholnou součástí je systém politických stran. Protože ale spousta podstatných myšlenek (skoro bych řekl, že všechny) roste tak, že má zpočátku jen menšinovou podporu, je zapotřebí jakéhosi podhoubí, z něhož pak politika čerpá a roste a bez něhož vlastně ani nemůže existovat, protože by byla sterilní a visela by ve vzduchu. Současný maďarský stát je velmi stabilní útvar, vládní koalice má velikou politickou podporu na celostátní i komunální úrovni. Pokud jsou některé dílčí iniciativy podporovány ze zahraničí, neznamená to přece ještě, že jde o subverzi vůči státu. O povaze státu nerozhodnou nakonec peníze, ale voliči, a člověk by neměl nevědomky propadat nihilistickému přesvědčení, že všechno, a tedy i voliče, je možné si koupit. Může to snad fungovat v nějakém krátkém období (např. Andrej Babiš na tom u nás postavil svou politiku, a zatím mu to ještě pořád vychází). Ale já jsem na rozdíl od pana Babiše optimista. I proto bych v této souvislosti rád na konec těchto poznámek připomenul – i panu Orbánovi - slova myslitele, kterého si velmi vážím, Istvána Bibó: „Být demokratem znamená především nebát se: nebát se těch, co mají jiné názory, lidí jiné rasy, revolucí, spiknutí, neznámých nízkých záměrů nepřátel, nepřátelské propagandy, zlehčování a vůbec všech těch imaginárních nebezpečí, které se stávají skutečnými nebezpečími teprve tehdy, když se jich bojíme.“

(celý text článku najdete zde)

(3. – 10. srpna 2014)