Řeč v Plzni

Vážený pane primátore,

Vážené dámy, vážení pánové,

Především bych chtěl poděkovat představitelům města Plzně za čest, které se mi dostalo.

Děkuji rovněž Adamu Drdovi za vlídná slova ocenění.

Cenu v minulosti obdržela řada významných osobností z České republiky i ze zahraničí: např. Pavel Tigrid, Václav Havel, Roger Scruton, Adam Michnik. Cítím tedy jakousi potřebu se ospravedlnit, vysvětlit, proč si troufnu postavit se dnes na konec řady, v jejímž čele tito lidé stojí. A zároveň – protože každý člověk má na světě své jedinečné poslání, které s větším či menším úspěchem plní – uvést, na čem si zakládám a co bych dejme tomu rád jednou u Posledního soudu uvedl na svou obhajobu.

První věc je literární časopis Tvář, na němž jsem se kdysi podílel. Tvář vycházela v 60. letech minulého století, v době, kdy naše vlast byla součástí ruského komunistického impéria, jehož závazným státním náboženstvím byl tzv. marxismus-leninismus. Stanovil přesná pravidla, které lidi, která díla, které výseky skutečnosti lze přijmout a které je nutné odmítnout, respektive zakázat. Zároveň to byla ovšem doba, kdy se špatný režim už začal rozkládat, a jako všechny režimy v rozkladu se pokoušel polepšit. Jeho reformátoři nechtěli státní náboženství odstranit, jen zmírnit jeho měřítka. A tak například slovutný literární vědec ve snaze učinit ideologicky stravitelným Franze Kafku přišel s tím, že když ve svém románu Amerika vypráví o tom, jak hlavní hrdina zabloudí do podpalubí lodě a potká tam topiče, symbolizuje to vlastně cestu rozkolísaného intelektuála k dělnické třídě. To byl tehdy ideový mainstream, který představovaly např. tolik populární Literární noviny. Tváři šlo o to, že lidé, díla, svět se nemají posuzovat podle vnějších ideologických floskulí, ale samy ze sebe. Nevěřili byste, jak to i těm nejosvícenějším představitelům tehdejšího mainstreamu šlo na nervy. Znamenalo to jakýsi průlom do svobody, byla to politická záležitost. Nakonec nás zakázali, ale před tím jsme přes rok mohli existovat a stálo to za to. Nepatřili jsme k mainstreamu, ale možná jsme byli důležitější než tehdejší mainstream.

Druhá věc, snad ještě významnější, je Demokratická iniciativa, nezávislá skupina z let 1987-89. V době, kdy každý tušil, že komunistický režim mele z posledního, ale nikdo si moc nelámal hlavu s tím, co má být potom, jsme upozorňovali na to, že před českou společností stojí úkol vytvořit demokratický systém, že ten systém musí stát na politických stranách a že úlohou disentu musí být otevřít prostor pro politickou pluralitu. Představovali jsme v disentu jakousi alternativu k Havlově koncepci „nepolitické politiky“, která se bezprostředně po převratu zhmotnila v Občanském fóru s jeho heslem „strany jsou pro straníky, občanské fórum je pro všechny“. A zase: nepatřili jsme k „mainstreamu“, havlovskému okruhu se po listopadu 1989 podařilo prosadit svůj vliv a Demokratickou iniciativu politicky eliminovat. Přesto jsem přesvědčen, že to, co jsme prosazovali, bylo správné, že je to vidět čím dál tím víc, a zvlášť v dnešní době, kdy je do otázky postaven celý polistopadový vývoj české společnosti, k němuž jsem kdysi svým skromným dílem přispěl. A těší mne, že když jsme před nedávnem s několika přáteli (mj. i z bývalé Demokratické iniciativy) založili Klub na obranu demokracie, měli jsme na co navazovat.

Nebyl jsem ani ve Tváři ani v Demokratické iniciativě člověkem číslo jedna: tato úloha příslušela Emanuelu Mandlerovi. Mandler zemřel před pěti lety, považuji za nutné a slušné ho dnes na tomto místě v úctě a vděčnosti zmínit. Když tuto cenu dostávám já, patří vlastně tak trochu taky jemu.

Bohumil Doležal

1. června 2014