Od demokracie k autokracii a oligarchii

Vyjdu v mém výkladu z toho, co od volební kampaně do Poslanecké sněmovny hlásá supernova české politické scény Andrej Babiš, praktický vítěz voleb: Odsuzuje „staré pořádky“ („posledních 23 let“), kdy byli u moci politici, kteří nemakali a kradli. Nyní přicházejí prostí, řadoví občané, aby je vystřídali (jeden z nich je shodou okolností miliardář). Nejsou to politici, nekradou, makají a zavádějí „nové pořádky“. Jde to ideologie 4. cenové skupiny, v tuto chvíli ovšem stále ještě velmi přitažlivá.

Považuji tedy hned úvodem za nutné jednoznačně prohlásit, že jsem zásadní a přesvědčený zastánce „starých pořádků“, jež u nás vládly v posledních 23 letech, to znamená polistopadového demokratického režimu, který je dnes mj. i zásluho pana Babiše v troskách. Moje důvody jsou osobní a sobecké: v rámci svých skromných sil jsem se ještě před listopadem 1989 snažil přispět k tomu, aby tu takový režim jednou vznikl. V zásadních věcech se to povedlo: podařilo se vytvořit právní rámec, zaručující základní občanské svobody, dále systém demokratických politických stran který stál na silné socialistické a silné liberálně-konzervativní straně, svobodná média a konečně nezávislou justici. Zároveň to samozřejmě bylo všechno lidské dílo, a jako takové mělo velké chyby. Ale za můj život první, a jak se mi teď zdá, taky i poslední systém či režim, v němž se dalo žít. Proto považuji za nutné ho bránit před dnešním propagandistickým, politicky účelovým revolučním běsněním.

Základní vada po listopadového systému, na niž nyní skončil, bylo, že pojetí politiky, které se v něm uplatnilo, bylo příliš poznamenáno minulostí, kdy jsme byli kolonií ruské bolševické veleříše. Demokratická politika by měla spočívat na vyrovnávání konfliktu zájmů ve společnosti v duchu spravedlnosti, a průběžném, nikdy nekončícím snižování hladiny nenávisti ve společnosti. U nás se však i po r. 1989 prosazovalo pojetí dějin jako nesmiřitelného střetu sil dobra se silami zla, který směřuje k vítězství dobra nad zlem a království božímu na zemi. Politická soutěž byla zatížena pojetím politiky jako třídního boje a fanatickým mesianismem. Týkalo se to „levice“ i „pravice“ (viz Klausův „vonhayekismus“).

Kvůli těmto reziduím marx-leninismu byla česká politika záhy jen nekončící řadou krizí. Pouze první vláda ČR měla skutečnou a trvalou většinu v PS. Šířila se „blbá nálada“ (řečeno slovy Václava Havla): politikům zprava i zleva se dařilo lidi přesvědčit, že jejich oponenti jsou hlupáci a darebáci, co je sice lehké, ale o to těžší je pak přesvědčit je, že zrovna oni jsou ti praví. Série krizí posléze vyústila do „Velké protikorupční revoluce“ jež se spustila se někdy na jaře 2012. Vyla postavena na kritika politické elity, a ta kritika byla jistě v mnoha ohledech oprávněná. Vyústila však nakonec bohužel v destrukci české politiky.

V revoluci se uplatnily tři síly. Jednak šlo a jde o intelektuální revoltu Havlových dědiců, o nespokojenost lidí, kteří se cítili tak či onak odstrčeni politickým neúspěchem první, havlovské disidentské garnitury v r. 1992. Pokoušeli se o „restart“ dlouhodobě, nyní úspěch. Heslem jedné z mnoha iniciativ je „Vraťte nám stát“ – rozumějte ten, který jste nám tehdy vyfoukli. Je třeba připomenout, že prohráli v regulérních volbách a z dobrých důvodů. Za druhé, významnou roli hrály a hrají ambice bohatých podnikatelů, kterým už byla role „kmotrů“ (hybatelů politiky z pozadí) málo, a chtějí svou ekonomickou mohutnost přetavit v politickou moc. Jde o lidi jako Tomio Okamura, Karel Janeček, vlastně i Zdeněk Bakala, především ale Andrej Babiš, nejúspěšnější z nich. I oni jsou vítězi revoluce.

A konečně politická opozice, tedy ČSSD: Byla v posledních letech velmi silná, dařilo se jí politicky paralyzovat slabé středopravé, případně pravicové vlády, ale troskotala v pokusech je demokratickou cestou odstavit od moci. Zvolila tedy nakonec cestu revoluční, přenesení politického zápasu na ulici. Využila odborů jako nástroje politického zápasu, podporovala různé slabé, ale hlasité „iniciativy“. ČSSD je přitom smutným vítězem Velké protikorupční revoluce: situace se jí vymkla z rukou, skončila vnitřně rozložená a vybojovala vlastně vítězství Andreji Babišovi. (Tu je třeba poznamenat, že ČSSD je nehledě na to demokratická strana a že „pravice“ promeškala v posledních letech mnohokrát příležitost nazřít svou slabost a včas odstoupit. I to patří k realistické politice).

Výsledek revoluce byl už na začátku minulého roku jednoznačný: nulová důvěryhodnost základních ústavních institucí – parlamentu, vlády, prezidenta. Shrnuto a podtrženo, nulová autorita státu. Prostor pro revoluční změny tím byl vybojován vybojován.

Odtud se pak odvíjely rozhodující politické události minulého roku: nejprve přímá volba prezidenta s autokratickými sklony. Po pádu Nečasovy vlády si najmenoval svou bez ohledu na PS, jeho vláda nikdy nedostala důvěru a vládla přesto přes půl rokun (to je podstatný rozdíl od Tošovského a Fischerovy vlády). PS nakonec sama požádala o rozpuštění a předčasné volby překreslily politickou mapu ČR: přinesly drtivou porážku „pravice“, demokratická opozice má nyní jen 42 mandátů (míň než čtvrtina PS). Faktickým vítězem se stal Andrej Babiš: zrodil se oligarcha, člověk, který v v sobě spojuje ekonomickou, politickou a mediální moc. Je sám sobě kmotrem. ČSSD je nestabilní, prezidenta sice oslabil směšný neúspěch v pokuse ovládnout ČSSD, ale je stále významný hráč. Veřejnoprávní média jsou ochromena, významná část soukromých médií se ocitla v rukou oligarchy. „Orgány činné v trestním řízení“ se v důsledku velké protikorupční revoluce staly samostatnou mocí ve státě s politickou vahou. Toto jsou nové pořádky: posun od demokracie k autokracii a oligarchii.

V této situaci je třeba pokusit se o účinnou rekonstrukce demokratického státu. Je to v první řadě politický úkol, a právní změny jsou sice jistě významné, ale až na druhém místě. A bude to běh na dlouhou trať, revoluční devastace české politiky se povedla dokonale.

Musíme se snažit především o udržení „starých pořádků“ – politické demokracie – na komunální (nízké politické) úrovni. Odtud vyrůstá zdravá „vysoká“ politika. Je to aktuální zejména v souvislosti s nadcházejícími komunálními volbami. Takové úsilí ovšem vyžaduje spojení demokratů, demokratických stran zprava i z leva, proti autokracii a oligarchii. Stávající demokratické strany vyžadují obrodu, a hlavně, pro příští volby i do budoucna je nezbytné, aby byli schopni spolupracovat, koalice nekoalice, ti, kteří nahlížejí podstatu problému: nástup autokracie a oligarchie. Nejspíš se už do výsledku těchto voleb výrazněji nepromítne, jsou příliš brzy. Ale to neznamená, že by na tom nebylo třeba pracovat.

Za druhé, je třeba nějak nahradit výpadek svobodné diskuse v médiích: měly by se propojit již existující iniciativy na internetu. Sociální sítě samy o sobě jsou pro opravdovou výměnu názorů a informací nedostatečné, i když jejich význam nechci popírat.

A konečně, je třeba v rámci daném ústavou a zákony bránit nezávislost justice na politických tlacích, bránit politizaci „orgánů činných v trestním řízení“ (viz např. koncept sabotážního protistátního spiknutí, který teď s podporou babišovských médií vzniká).

Významné přitom všem je, aby byla vždy udržována jasná dělící čára mezi „starými“ a „novými“ pořádky, aby se nezastírala např. tím, čemu se dřív říkalo „kolaborace“. K zastírání jasné dělící čáry přispívala a přispívá mj. ideologie „nechumelismu“ (nic se neděje, demokracie pokračuje a dosahuje úspěchů). Podobné názory zaznívají např. v Bakalově Respektu. V této mimořádně těžké době je důležité vědět, „Who is who“.

1. června 2014