Nečasiáda

Babišova Mladá fronta Dnes a v návaznosti na ni i další české listy (například Právo) vychrlily od pátku 16. května do čtvrtka 22. května další dávku zpráv z vyšetřování kauzy Nagyová a spol. Vypadá to, že u nás už delší dobu existuje mohutný tunel, jímž unikají informace od „orgánů činných v trestním řízení“ do médií, do MfD zejména.

S jistotou se dá vlastně říci jen tolik, že na jedné straně jsou informace z trestních kauz, které nikdo nezpochybňuje a které přitom nebyly určeny ke zveřejnění (odposlechy), na druhé texty v novinách. O tom, jak informace unikly, lze jen spekulovat. Ke spisům mají přístup obvinění a jejich advokáti, nezdá však logické, aby zrovna oni pomáhali zveřejňovat to, co je poškozuje. Novináři zase mají povinnost chránit své zdroje. S jedním ani s druhým se nedá nic dělat, člověk se však těžko zbavuje dojmu, že si z něho na obou koncích tunelu dělají legraci.

Zatímco aféry z minulosti (např. případ Olovo, případ Srba, případ Dalík, Večerek a Kořistka, případ Tlustý a Morava) měly víceméně dílčí charakter, teď stojíme před aférou, jaká nemá v krátkých dějinách České republiky obdoby, už jen proto, že v jejím důsledku padla vláda a spustila se řada změn, které výrazně proměnily českou politickou scénu. Proto musí být tak či onak uzavřena, aby to změnám dodalo legitimitu.

V souvislosti s poslední vlnou informací z vyšetřování jsou tu dva velké problémy. První se týká způsobu prezentace uniklých odposlechů. Ředitel redakce MfD Jiří Kubík k tomu ve „svém“ listě 22. května napsal: „Zachycení soukromých telefonátů mezi předsedou vlády a vrchní ředitelkou jeho kabinetu (nešlo jen o ně – pozn. bd) může přijít leckomu jako vpád do soukromí, který je nepřípustný za všech okolností. Ale se znalostí detailů, které obsahuje policejní spis a na němž už rok pracují vyšetřovatelé se státními zástupci, a se souhlasem soudu se to tak nemístně nejeví.“

To je ovšem dost velká demagogie. To, co je za všech okolností nepřípustné, není samozřejmě samo „zachycení“ těch rozhovorů, ale účelové vynášení a publikování jejich vybraných částí, které pak ovlivňují veřejnost. Navíc se tak děje ve chvíli, kdy vyšetřování není uzavřeno a spis není v tom stavu, aby mohl být předán soudu. Veřejnost je tak vlastně zapojována do hry a může další průběh případu ovlivňovat. Obviněné osoby jsou málo přitažlivé – jenže spravedlnost platí pro všechny stejně, pro sympaťáky bez bázně a hany i pro problematické typy. Jsou si rovni v právu na spravedlivý proces, které je takto už předem zpochybněno něčím, co je obtížné označit jinak než jako mediální lynč.

Druhý problém je způsob, jak „orgány“ vykládají to, co se stalo. Podle Mladé fronty Dnes pokládají žalobci za prokázané, že se skupina, kterou se zabývají, dala dohromady s jasným cílem – změnit fungování státu ve svůj prospěch. MfD prý „z policejního spisu zjistila“, že Útvar pro odhalování organizovaného zločinu od roku 2012 utajeně (utajení se jak vidno, moc nepovedlo) prověřuje případ pro podezření ze sabotáže. Žalobce Rostislav Bajger pro MfD uvedl, že se obvinění „nejméně od roku 2011 ve společném úmyslu poškodit ústavní zřízení cíleně snaží o ovládnutí významných pozic ve státě.“ Podle § 314 Trestního zákona se sabotáže dopustí ten, kdo „v úmyslu poškodit ústavní zřízení nebo obranyschopnost České republiky… zneužije svého zaměstnání, povolání, postavení nebo své funkce nebo se dopustí jiného jednání k tomu, aby… mařil nebo ztěžoval plnění důležitého úkolu… orgánu veřejné moci, … hospodářské organizace nebo jiné instituce, nebo způsobil v činnosti takové organizace nebo instituce poruchu nebo jinou závažnou škodu.“ Pokud ten čin spáchal jako člen organizované skupiny a způsobil škodu velkého rozsahu, hrozí mu až výjimečný trest.

Jde o bezprecedentní obvinění, jaké tu po roce 1989 (když pomineme zrádce z roku 1968) nebylo, a i za „normalizace“ se tak těžkým kalibrem šetřilo. Vytváří se jakési „protistátní spiklenecké centrum“. Podle toho, co jsme se dozvěděli z MfD, stojí konstrukce na tom, co napovídali jedni málo důvěryhodní lidé jiným málo důvěryhodným lidem o sobě a o dalších. Zbývá zjistit a předvést, jaký to má věcný základ a zda to na tak divoké obvinění vydá.

Zatím se pohybujeme na úrovni drbů, byť i odposlouchaných. Skupina má poněkud rozmlžené obrysy: patří k ní zřejmě „političtí podnikatelé“ Rittig a Janoušek, někdejší náměstek exministra vnitra Johna Moroz a státní zástupce Grygárek, nitky se sbíhají u šéfky kabinetu expremiéra Nečase Nagyové a obviněn jen sám expremiér. Měl být hlavou spiknutí on nebo byl jen loutkou rukách Nagyové?

Kampaň má všechny rysy honu na čarodějnice a trochu připomíná iniciativy amerického senátora Josepha McCarthyho z padesátých let minulého století – jako jakási jejich nechtěná karikatura. Zároveň je velmi obtížné se zbavit dojmu, že hysterie takto vyvolávaná je politicky účelová, někomu se prostě politicky hodí do krámu. Ladí to s ideologií účtování se „starými pořádky“ („posledních 23 let“, říká Andrej Babiš, kdy se u nás kradlo, vládla korupce a „politici, kteří nemakají“) a udržuje to před důležitými senátními a hlavně komunálními volbami ve veřejnosti revoluční náladu.

Je přitom zarážející, jak snadno našli v této věci – a nejen v ní – Babišovi tvůrci „nových pořádků“ společnou řeč a zájem s intelektuály z Havlova okruhu, s představiteli různých polistopadových nezávislých iniciativ, s dědici zaniklých politických stran, které se v minulosti nedokázaly prosadit proti bezohledné silové politice ODS, hlučných, leč často krátkodechých akcí od Děkujeme, odejděte až po Vraťte nám stát. Andrej Babiš, s nímž je pojí společná averze vůči Václavu Klausovi, který je pro ně ztělesněním polistopadových „pořádků“, jim plní jejich sen.

Jistě, proti korupci je třeba bojovat. Minulost všeobecně a Václava Klause zvlášť je třeba kritizovat (ostatně stejně jako např. i Václava Havla). Chápu taky frustraci policie a státních zástupců z bezmoci vůči korupci propojené s přebujelým politickým lobbyismem. Bylo však nutné proměnit kvůli tomu v trosky celý polistopadový režim?

Ve věci Nečas (nebo Nagyová?) a spol. není ještě nic rozhodnuto. Ale ve chvíli, kdy je demokratická politická opozice v troskách, kdy jsou veřejnoprávní média paralyzována a podstatnou část mediálního prostoru ovládají Babišovy a Bakalovy listy, spočívá veškerá váha v této významné záležitosti na soudech. Dokážou prosadit svou nezávislost? Je to v této situaci skoro nadlidský úkol. Měli bychom jim nějak pomoci.

25.května 2014. Psáno pro Bubínek Revolver Revue