Realistický dialog s Čínou

Zahraniční politiku v rámci „nových pořádků“ teď ovládá ČSSD. Andrej Babiš jim tento nevděčný úkol přepustil, zjevně ho teď nepovažuje za to hlavní. A tak pánové Sobotka a Zaorálek uskutečňují představu, již kdysi zformuloval Jiří Paroubek: poté, co pádem SSSR skončil bipolární svět a přechodně ho vystřídala nadvláda USA, resp. „Západu“, ocitli jsme se v „multipolárním světě“, kde se stýká a potýká více sil a ČR by se neměla jednostranně orientovat jen na jednu z nich. Favoritem pro vyvažování nezdravé prozápadní jednostrannosti ČR bylo původně Rusko, ale „události na Ukrajině“ mu přece jen vzaly trochu na přitažlivosti pro českou veřejnost. A tak Rusko střídá nyní v roli favorita pro vyvažování v multipolárním světě Čína. Je to celkem logické, v lecčems se Rusku podobá, ale, jak napsal před časem Alexandr Mitrofanov v Právu, neřinčí zbraněmi aspoň tak blízko našich hranic.

Výrazem tohoto obratu byla i nedávná návštěva ministra zahraničí Zaorálka v Číně. Společné prohlášení, které tam svému čínskému kolegovi podepsal, místy připomíná texty, jaké se podpisují pod hlavněmi samopalů při bezpodmínečné kapitulaci. Není divu, že ji pak v médiích bylo třeba obhajovat a vysvětlovat. Za pozornost stojí zejména článek Zaorálkova náměstka Petra Druláka v pátečním Právu („K obnovení dialogu s Čínou realisticky“).

Jak z článku možná nechtě vyplývá, je politika našeho nového establishmentu velmi ambiciózní: „Dialog s Čínou by nám měl pomoci lépe se poznávat, překonávat nedorozumění a společně čelit globálním problémům. Pouze pokud navrhované řešení globálních problémů bude rovněž globální, a nikoli pouze západní, může mít naději ve světě, v němž Západ už není výlučným pánem, nýbrž pouze jednou z významných sil, podobně jako Čína.“

Považuji v této souvislosti za nutné pana Druláka upozornit, že není náměstkem globálního ministra pro dialog, ale ministra zahraničí nevelké postkomunistické země, a že jeho prvořadým úkolem je pečovat o její zahraniční bezpečnost. Jistě má pravdu v tom, že Západ není výlučným pánem, ale jen jednou z významných sil. Takovou významnou silou je taky jistě Čína. Problém je jen v tom, že významnou samostatnou silou jako Čína nebo Západ není i naše vlast, už prostě jen proto, že naše vlast je nyní z vlastního svobodného rozhodnutí součástí Západu, což se zhmotnilo v našem členství v EU a NATO. Politika pana Zaorálka a spol. je proto jednak nezodpovědná a dobrodružná, a jednak taky neseriozní k celku, jehož jsme s vlastního svobodného rozhodnutí součástí. Hned v několika ohledech překonává někdejší koncept Edvarda Beneše o „mostu mezi Západem a Východem“: jednak Beneš se pro něj rozhodl v zoufalé situaci a o povaze této své situace musel mít aspoň nějaké povědomí. A jednak v duchu zásady o svobodě jako poznané nutnosti vycházel vstříc cizím (tj. tehdy ruským) zájmům. Pánové Zaorálek, Drulák a Sobotka dělají teď v podstatě totéž z pouhé dejme tomu intelektuální bujnosti.

Pan Drulák mluví i o tom, že „je zapotřebí vyrovnat se s havlovskou tradicí“. Jistě, Havel zatížil naší politiku, zejména pokud jde o „globální koncepce“ spoustou dutých, banálních a kýčovitých frází a spolupodepsal se na našem nynějším rozvratu. Jenže v některých konkrétních věcech – a záležitost Tibetu, o níž je tu řeč, sem patří – měl Havlův postoj racionální jádro: je tu malé a slabé společenství, dlouhou dobu brutálně utiskované nesrovnatelně silnějším protivníkem, a už sama jeho nynější existence je výzvou „pomozte, proboha“, výzvou, která nemůže být přehlušena hloupými řečmi o inkluzivním dialogu s utiskovatelem. Možnosti malého státu, jakým jsme, jsou omezené. Nejde o to vybojovat Tibeťanům svobodu, jen jim trošku pomoci k důstojnější existenci, a minimálně si odpustit hanebná a kapitulantská prohlášení. Naše chování je nejen memravné, ale i málo pragmatické: pomáháme vytvářet politické prostředí, v němž pak nás, malou zemi, může kdykoli postihnout něco podobného: a mj. i díky našemu předchozímu chování pak po nás ani pes neštěkne.

Pan Drulák je dialektik, neodsuzuje přímo Havla (dělal to za jiných okolností) a vlastně ani tibetského Dalajlámu: „Dalajlama je imponující duchovní osobnost, která svým příznivcům pomáhá překonávat duchovní vyprázdněnost dnešního Západu“. Musím se přiznat, že jako duchovní osobnost mi Dalajlama ani trochu neimponuje. Jen ho nemůžu přehlédnout jako představitele utiskovaného společenství, které potřebuje naši pomoc. Na řeči o „duchovní vyprázdněnosti dnešního Západu“ jsem alergický, protože mi je různí hlupáci a darebáci vtloukali do hlavy od útlého dětství. A největším problémem je pro mne duchovní vyprázdněnost tvůrců naší nynější zahraniční politiky.

4. května 2014