Mají v MfD kocovinu z Babiše?

„Babišovi lidé postupně obsazují stát“: tento titulek se na první stránce středeční Babišovy Mladé fronty Dnes vyjímá poněkud strašidelně. Není to sice přímo otvírák a podstatná informace je až na čtvrté stránce – ale ta informace je dosti hutná. Po protisobotkovské kanonádě z předešlých dní následuje jakési vystřízlivění, hraničící s kocovinou.

V MfD velmi sugestivně líčí přesun lidí z firem skupiny Agrofert na ministerstva a do dalších významných státních úřadů. „Babišovi husaři“ mají významný podíl na výměně úřednické garnitury, která je prý mohutnější než v době nástupu Topolánkovy vlády. Řádově z ministerstev a státních úřadů odcházejí ke dvěma stovkám lidí, celé úřednické týmy, dalo by se tedy hovořit o jakémsi „odsunu úředníků z ministerstev“.

Bohuslav Sobotka už zřejmě opustil svou původní představu (nebyla jen jeho), že ANO je jen dalším z krátkodechých hnutí bez politických zkušeností a že se po opadnutí davových vášní samo znemožní. Babiš se sice v něčem chová v něčem trochu podobně jako Vít Bárta, např. využívá „osobnosti“, ale v životě by ho nenapadlo posadit si bezprizornou osobnost např. do veledůležitého ministerstva vnitra: pro osobnost zůstalo vyhrazeno ministerstvo obrany, o němž politici i veřejnost shodně soudí, že je k ničemu, protože že nám od nepaměti nikdy k ničemu nebylo. A osobnosti jako Martin Komárek nebo Jiří Zlatuška jsou jen pestrobarevní motýlci, obletující tým ostřílených, zkušených podnikových matadorů, ošlehaných větry aparátnických bitev, tým, který je schopný řídit a uřídit leccos.

Sobotkovy naděje jsou proto dnes skromnější: „Záleží na tom, budou-li (Babišovi lidé, bd) loajálnější k své firmě – Agrofertu, nebo ke svému zaměstnavateli, tedy k státu.“ Pan Babiš ovšem vlastně odpověděl už předem: hodlá tuto nesmyslnou antinomii zrušit, protože stát a firma bude napříště jedno a to samé.

A zklamáni jsou i intelektuálové z „Občanské společnosti“, kteří se donedávna vezli na vlnách Velké protikorupční revoluce, například Lenka Petráková z iniciativy Oživení. Pro MfD řekla, že „opět dochází k obsazování dobytého území“. Nové vládní strany se chovají „stejně nebo ještě hůř než vlády předchozí“, protože se zpronevěřují zásadám, na nichž stojí služební zákon, k němuž se přihlásily. A jakési zděšení dává najevo i David Ondračka z Transparency International, doufá nicméně v mechanismy justice a kontrolních orgánů (Antimonopolní úřad, NKÚ) a v „určitou formu zákona, aby se do funkcí dostávali lidé z jiných kruhů“.

V základech Velké protikorupční revoluce stálo od počátku hluboké pohrdání politikou, utopická představa, že nejprve proběhne revoluční převrat, pak se (jakoby samy od sebe) vytvoří zákonný rámec „nových poměrů“, a do něho se nacpe to, čemu se říká lid. A zákonný rámec bude natolik dokonalý, že lid se pak bude muset chovat mravně, i kdyby nechtěl. Ještě nikdy a nikde na světě zákony takhle nefungovaly.

A tak dnes už kdekdo (dokonce i MfD) nahlíží to, co jen trochu prozíravějším lidem bylo jasné už dávno: že např. služební zákon není vůbec žádný všelék, protože se ho každé nové politické uskupení bude snažit využít jen k tomu, aby se zabetonovalo na ukořistěných postech na mnoho let dopředu. Vytvoření politicky neutrální státní správy je možné jen cestou široké politické dohody, kterou pak zákonná norma jen zafixuje, a to, na čem záleží, je vlastně naopak to, aby v takové situaci nová politická garnitura provedla jen takové změny, které jsou naprosto a nade vší pochybnost nevyhnutelné – jenže vykládejte tohle lidem posedlým zrovna třídní nenávistí k politickým oponentům. A v revolučním procesu přijdou zpravidla ke slovu zájmy víc než pragmatické.

Pohrdání politikou poznamenalo českou polistopadovou politiku hned na počátku. Odtud havlovský protiklad „občanské společnosti“ k dekadentním a přežilým politickým stranám z prvních měsíců po Listopadu. Snaha nahradit politiku právem patří k tomuto způsobu myšlení. Obojí je důležité, ale obojí má své místo a jedno nemůže druhé nahradit. A páteří „občanské společnosti“ v našem světě byly, jsou a budou politické strany.

Andrej Babiš v určitém slova smyslu navazuje na havlovský koncept: nejsme politici, makáme, a strany jsou pro straníky, kdežto ANO je pro všechny. Přitom jen funkční demokratická politika může vzdorovat nekalým plánům autokratů s falešnými spasitelskými ambicemi.

Kocovina, kterou teď protagonistům Velké protikorupční revoluce působí souručenství s Babišovými pragmatiky, by snad mohla být považována za projev lítosti. Je ovšem třeba zdůraznit, že je to lítost pozdní, špatně formulovaná a tedy neúčinná.

17. dubna 2014