Máme se kvůli Ukrajině stydět?

Ukrajinská tragédie, kterou ruská anexe Krymu pouze otevřela, hýbe západním světem i českou společností, z důvodů pochopitelných: jednak je ruská agrese z morálního hlediska zavrženíhodná, a jednak zatím spíš povědomě cítíme, že ohrožuje i nás. Můžeme si sice namlouvat, že než na nás dojde, jsou na řadě jiní, baltské státy, Rumunsko a Bulharsko, Slovensko, Maďarsko a Polsko jako bezprostřední sousedé Ukrajiny. Už jen z pedagogických důvodů by bylo dobré na to zapomenout, podobně uvažoval o případné invazi mloků pan Povondra z Čapkova románu, a vyrušila ho až mločí hlava, čouhající z Vltavy. Vycházejme z toho, že hned další na řadě jsme my. Třeba už jen proto, že politicky a morálně rozložená společnost přitahuje různé mrchožrouty daleko víc než ti, co jsou ještě čilí, hýbou se a nesmrdí.

Z toho plyne, že uzlovým bodem našich úvah by nemělo být, jak uhájíme Ukrajinu, ale jak se ubráníme my. Samozřejmě tu přitom stále zůstává naléhavá otázka, co můžeme udělat pro Ukrajinu. Můžeme toho pro ni udělat velmi málo, tak to na světě chodí. To, že člověk je v situacích, kdy by chtěl bližnímu pomoci, skoro úplně bezmocný, je spousta, taková bezmoc patří k životu stejně jako smrt. Avšak to málo, o co se můžeme zasadit, bychom neměli opomenout např. kvůli tomu, že se místo toho budeme intenzivně zabývat tím, co udělat nemůžeme. Můžeme se například zasadit o plošné a citelné hospodářské sankce západního společenství vůči Rusku. Ohledy na případný ruský plynový bojkot jsou přitom zcela nemístné, protože ten nás tak jako tak nemine. Je jen rozdíl, zastihne-li nás odhodlané, nebo podělané, a Rusko má nakonec daleko menší šanci ho dlouhodobě vydržet, než bohatý a technologicky vyspělý Západ. Jen to tentokrát už bude pořádně bolet. A to je v pořádku, i bolest patří k životu.

Je na druhé straně naprosto neplodné vést hysterické úvahy o tom, že NATO musí (za účasti ČR) vyslat své jednotky na pomoc Ukrajině, protože od čeho by jinak bylo na světě. Činí tak Jana Blažková v Babišově Mladé frontě Dnes 11. dubna t.r. (Zastavme Putina, vojáci, k čemu jinému vás máme) a zdůrazňuje přitom, jak moc se za ČR a premiéra Sobotku stydí. K tomu je třeba přičinit hned dvojí:

Za prvé: posledních dvacet let evropského klidu a míru mohlo jednodušší letory přivést k přesvědčení, že NATO je charitativní organizace pro šíření Pravdy a Lásky. Není tomu tak. Bylo kdysi založeno jako obranné společenství mj. „kvůli obavám z ruské rozpínavosti“, jak píše paní Blažková, ale kvůli obavám těch, kteří se v něm sdružili, a ty – nikoli celou zeměkouli - by také mělo bránit. Jakmile se takto vymezený mandát via facti překročí nebo rozšíří (Afghánistán, býv. Jugoslávie), vyvolává to odpor a protesty i v zemích, které sdružuje. Demokratické státy i jejich společenství jsou svou povahou neútočné a není to jejich slabost (jak si myslí různí rabiáti), ale přednost. Proto je legitimní a nutné, aby NATO bránilo členské země bez ohledu na to, zda jsou nebezpečně ohrožené (jako třeba Estonsko) nebo nebezpečně rozložené (jako třeba Česká republika). NATO však ani náhodou nemohlo zasáhnout při ruské invazi do „ČSSR“ v roce 1968 (ani při ruské invazi do Maďarska v roce 1956), protože jednak šlo o směšně odpornou akci agrese dominantního státu jiného vojenského paktu vůči slaboučkému „spojenci“ z téhož paktu, a jednak v jednom ani v druhém případě napadený o pomoc nepožádal (není to výtka vůči napadeným, jen konstatování). A z povahy věci nebude moci zasáhnout ani na Ukrajině.

A za druhé: stydět se bývá občas prospěšné, jen je třeba se stydět na správném místě. Např. hlasitě a okázale se stydět za věci sice zavrženíhodné, ale na nichž nemáme vůbec žádnou vinu (např. za vyvraždění Burgundů nebo za ukrutnosti při kolonizaci Ameriky) je nejen zhola neužitečné, ale trochu podezřelé. Nemohu se zbavit dojmu, že kýčovité a hysterické prožívání ukrajinské tragédie může odvádět pozornost našinců od méně nápadných domácích událostí, za něž je třeba se stydět jistě méně, než kdybychom místo toho byli vraždili Burgundy, ale přesto aspoň trochu maličko ano: mám na mysli třeba řadu našich bližních v ČR, kteří v posledním roce a půl zůstali sedět např. na vysokých postech ve významných státních úřadech nebo v některých médiích, kde slušný člověk z povahy věci už nemá co pohledávat. Zde je jakýsi prostor pro stydění, který by neměl zůstat ležet ladem.

13. dubna 2014