Babišova „nepolitická politika“ a její protivníci

V rozhovoru, který v sobotu zveřejnilo Právo, pokročil Andrej Babiš zcela spontánně o další krok v tom, jak vymezuje „nové pořádky“. Po svém nástupu na Ministerstvo financí podřízeným prý řekl: „Představte si, že jste majitelé ČR, neexistují žádní politici, a teď byste měli rozhodnout ve prospěch této země.“

Je zarážející, jak se tato představa podobá situaci, jež nastala ve chvíli zhroucení předlistopadového režimu. V listopadu 1989 neexistovali žádní politici, jen zcela zkompromitovaní a vyřízení čeští administrátoři rozkládajícího se sovětského impéria. A disidenti z Havlova okruhu si představovali, že jsou legitimní dědicové politické moci v ČR. Svou legitimitu si zdůvodňovali morálně, dlouhodobým a vytrvalým úsilím o prosazení lidských práv v zemi a obětmi, které přitom přinesli. Kromě toho nebyl zrovna nikdo jiný po ruce. A otevřel se prostor pro „nepolitickou politiku“, která byla sice zdůvodňována idealisticky, ale kdyby se byla beze zbytku prosadila, znamenala by – stejně jako dnes v rukou Andreje Babiše – pouhou účelovou manipulaci veřejností. Jistěže mezi dnešním Babišem a tehdejšími disidenty z Havlova okruhu existuje tisíc a jedna odlišnost, ale zároveň tahle jedna základní shoda: nynější blahovolná neutralita bakalovských médií k Andreji Babišovi plyne možná i odtud.

Pan Babiš pak v rozhovoru zcela jasně své pojetí „převratu“, který prožíváme: „Někdy mám pocit, že Česká republika ve skutečnosti vznikla 29. ledna 2014 (datum jmenování vlády)… Chci říct, že čtyřiadvacet let šla ČR nějakým směrem a že jsme se v únoru ocitli na začátku.“ To je od něj zatím nejtvrdší formulace, svědčí o tom, jak se cítí silný v kramflecích. Jsem zvědav, co tomu řeknou v Respektu, nejspíš nic.

Poslední události jsou dost velkou výzvou pro ČSSD a publicisty s ní spřízněné. Ještě ani neskončilo účtování se zrádnou pravicí, a Andrej Babiš se s chutí zakousl do předsedy ČSSD Sobotky (podobně se po květnu 1945 komunisté pustili do svých socialistických spojenců poté, co se jim společnými silami podařilo definitivně zbourat první republiku). Na novou situaci reaguje Jiří Pehe rovněž v sobotním Právu, v článku se sugestivním titulkem „Jak uchránit parlamentní demokracii“.

Pan Pehe mluví o útoku proti stranické politice a parlamentarismu, který vede Andrej Babiš a Tomio Okamura, podporovaný „nesystémovými“ komunisty a prezidentem Zemanem, jemuž se loni podařilo na několik měsíců paralyzovat parlamentní demokracii. V této situaci by demokratické strany měly pochopit, že jejich hlavním úkolem není předvádět svoji levicovost či pravicovost, ale postavit hráz antipolitice a antiparlamentarismu.

Jsem rád, že pan Pehe souhlasí s tím, co píšu a o co Klub na obranu demokracie usiluje už od léta minulého roku. To, co v Právu napsal, je – bez jakékoli ironie – krok správným směrem, sice první a neobratný, jak tomu bývá u batolat, ale zároveň taky příslib, že budou následovat další. Rád bych jen upozornil na některé problémy, které s konkrétní podobou představy pana Peheho souvisejí.

Pan Pehe upozorňuje, že ČSSD, TOP09, ODS a KDU-ČSL mají v parlamentu 105 hlasů, což je „křehká většina, která nás dělí od nástupu nějaké formy autoritářství“, ať už ji bude představovat Babiš nebo Zeman nebo případně oba dohromady. Proto by teď ODS a TOP09 měly otevřeně deklarovat, že podpoří v případě potřeby menšinovou vládu ČSSD a KDU-ČSL.

Je ovšem velmi těžké očekávat, že opoziční demokratické strany budou dnes, hnány svou bytostnou demokratičností, pečovat o to, aby v dnešní koalici pan Babiš poslouchal a nezlobil pana Sobotku. Znamenalo by to přeceňovat najednou jejich bytostnou demokratičnost i nezištný altruismus, navíc v situaci, kdy vůbec není jasné, zda ta „stopětka“ vůbec existuje vzhledem k nedefinovanému stavu právě sociální demokracie. Za panem Sobotkou totiž, jak se to aspoň pozorovateli zvenčí jeví, stojí pevně semknutá řada přátel, z nichž každý druhý je bohužel připraven vrazit svému předsedovi ve vhodnou chvíli kudlu do zad. Taky potenciální semknutost obou opozičních stran nelze přeceňovat vzhledem k tomu, jak si dokázaly u vládního kormidla vzájemně podrážet nohy. A konečně, je vůbec ODS, zejména v dnešní sestavě a s Klausem za zády, schopná revidovat svou představu parlamentní demokracie jako nesmiřitelného boje na život a na smrt mezi pravicí a levicí? Bude to chtít reformu od podlahy.

Pan Pehe má jistě pravdu v tom, že čeští demokratičtí politici zprava i zleva musí společně bránit parlamentní demokracii, já dodávám, že proti oligarchům a autokratům. Vzhledem ke svému minulému selhání v této věci to ovšem budou mít velmi těžké.

13. dubna 2014