Bojovné švejkování Miloše Zemana

Miloš Zeman dnes vystoupil na konferenci k desátému výročí vstupu Česka do Evropské unie. Prohlásil tam mj., že EU i NATO by měly podniknout velmi razantní a preventivní akce k odstrašení Ruska před rozšířením vojenských akcí do dalších oblastí Ukrajiny, případně i do Moldavska.

Verbální bojovností Miloš Zeman vynikal odedávna – vzpomeňme jen na jeho přirovnání Jásira Arafata k Hitlerovi z roku 2002 (vysvětlované pak tlumočnickou nepřesností), řeči o nutnosti preventivního úderu proti Iránu z roku 2012 (šlo ovšem jen o podporu izraelského úderu, protože naše české vybavení, letouny L159 a CASA, se k něčemu podobnému příliš nehodí), a prohlášení ohledně boje s mezinárodním terorismem loni v Izraeli („Žádná vyjednávání s teroristy, ale boj. Protože když s nimi nebojujete, následkem je posílení mezinárodního terorismu“).

K tomu, aby různé originální a silácké výroky našeho prezidenta mohly na veřejnost patřičně působit, musí mít veřejnost jakousi výbavu.

Za prvé, krátkou paměť. Kdo by si například dnes ještě pamatoval na to, co řekl Miloš Zeman protiradarovým aktivistům v listopadu roku 2007. Jednoznačně odmítl výstavbu amerického radaru v Brdech, podpořil preventivní úder na Írán (o nějž v rozhovoru nešlo), prohlásil to, co říká česká vláda (radar směřuje proti Íránu a Severní Koreji) za slabomyslné argumenty, zařízení bude podle něho sledovat ruské balistické střely a proto je proti němu. „Kdyby v Rusku vládl Brežněv a hrozil by raketami, byl by první, kdo by podepsal petici pro radar. Ale Rusko není totalitním státem, „Ruská federace by mohla být do dvaceti let v EU a jednání Bruselu s Moskvou by se plánovaným radarem zbytečně zkomplikovala“. Pokud někomu dnes tato slova připomínají úvahy Josefa Švejka bezprostředně po vypuknutí první světové války, mýlí se: připomínala je už tenkrát, jen to nebylo tak jasně vidět.

Za druhé, nemít jasno o mezích, které mají civilizované demokratické státy: k razantním preventivním akcím potřebují legitimitu, danou buď tím, že se brání, nebo že plní závazky dané smlouvou. Jinak je občané těchto států svým vládám a vojákům buď pořádně zkomplikují, nebo, což je pravděpodobnější, znemožní. Demokratické země jsou svou povahou neútočné, což má spoustu podstatných výhod (např. dá se v nich žít) a zemanovské plány se tu zpravidla spřádají u piva v pohostinských zařízeních IV. cenové skupiny.

A za třetí, přehlížet, co za okázalou bojovností našeho prezidenta je. Jeho radikální návrhy mají zpravidla svůj velmi výrazný rub: tak například je pro preventivní odstrašující akce proti Rusku, ale zároveň říká, že Krym je už ztracen a že ostatně k Ukrajině nikdy nepatřil, je to něco úplně jiného než vpád na území suverénního státu. Z čehož plyne, že se zatím vlastně až tolik nestalo. Zdůrazňuje, že krizi na Ukrajině by vyřešila federalizace země (což je ruský požadavek, s potěmkinskými federacemi mají na Rusi bohaté zkušenosti, a navíc, co je mu do toho, podstatné přece je, že si uspořádání svých věcí musejí dohodnout Ukrajinci sami). Je rovněž proti zavádění sankcí a jinde zdůraznil, že je zapotřebí sjednotit ekonomickou diplomacii a „odstranit ideologické překážky“ (ohledy na dodržování občanských a lidských práv).

Prezident Zeman vede tedy řeči velmi bojovné, ale nemylme se, zároveň vychází vstříc těm, proti nimž je namířena jeho výbojná rétorika. A ty řeči jsou jen omáčka, aby lidé u nás jeho politiku lépe spolkli.

11. dubna 2014