ARCHIV

Evropská integrace a národní integrita

V programu diskusního večera je nadhozeno několik témat. Cítím povinnost se k nim postupně vyjádřit.

Za prvé: Rozplyne se národní vědomí v sjednocené Evropě? Může získat nadvládu nadnárodní vědomí celoevropské identity? Odpověď je v tomto případě lehká: je samozřejmě možné, že se postupně prosadí vědomí jakési nadnárodní identity. Taková změna ovšem vyžaduje mnoho času a je sotva možno ji prosadit plánovitě a silou. V současné době je to tak, že když se mne například nějaký Japonec nebo Kanaďan zeptá po mé „identitě“, nikdy mu neodpovím „já jsem Evropan“, nýbrž „já jsem Čech“ (ačkoli mu nejspíš budu muset složitě vysvětlovat, co to vlastně geograficky a národopisně znamená). Nevidím v tom ovšem žádnou velkou překážku evropské integrace a spolupráce, protože společná identita není předpokladem integrace, nýbrž jejím výsledkem.

Za druhé: Jakou naději mají male státy na to, aby si zachovaly svou identitu na kontinentu bez státních hranic? To už je těžší. Zatím nejsme tak daleko, že by v Evropě neexistovaly státní hranice, a bude to ještě dlouho trvat, než se tak daleko dostaneme. Co to vlastně znamená „identita“, k čemu je dobrá? To, oč jednotlivci nebo nějakému společenství jde, přece není „identita“. Identita je to, čím se od okolí odlišuje, je zakořeněna v minulosti a může se měnit. Jen marniví lidé a marnivé společnosti se starají o to, aby svou identitu plánovitě pěstovali. Každý člověk a každá národní společnost má na světě poslání. Toto poslání je sice individuální, ale to, oč člověk všeobecně usiluje a to, nač se přitom odvolává, má být pro všechny společné. Identita je jen jakýsi odpad, který při takové činnosti nutně vzniká, v podstatě ani dobrý, ani špatný. To, co drží společenství pohromadě, je stálý zápas o naplnění tohoto poslání, dialog, v němž se lidé pokoušejí zhmotnit vědomí o poslání v nějakém programu (v širokém smyslu toho slova). Pokud budeme formulovat společné evropské poslání, přestanou komponenty, v něž se Evropa nyní člení, postupně existovat. Dnes jsme od takového stavu ještě velmi vzdáleni. Středem integrující se Evropy se táhne hluboká trhlina. Nepodařilo se zaujmout společné evropské stanovisko k irácké krizi. To znamená, že v otázce po povaze nového globálního nebezpečí, islámského terorismu, a v této souvislosti po další roli transatlantických vazeb existují mezi evropskými zeměmi velké rozdíly. Mnozí lidé v přistupujících zemích si kladou otázku, jaký smysl vlastně má vstupovat do společenství, které je v tak zásadní otázce rozpolceno. Francouzský prezident jim už naznačil, že jejich úlohou v příštích letech (nebo snad dokonce desetiletích?) bude držet hubu. Ve věci paktu stability se ukázalo, že pro velké země kontinentální Evropy neplatí bezpodmínečně obecná pravidla. Velká zvířata jsou si rovnější. Shodou okolností jsou to právě ty země, které svou koordinovanou politikou silně problematizují transatlantickou spolupráci. Je zjevné, že pokud jde o formulaci společného programu, musí Evropa ještě velmi mnoho vykonat.

A za třetí: Existují rozdíly mezi perspektivami národů větší (německé nebo slovanské) jazykové rodiny a “osamělých” zemí, jako je například Maďarsko? Zde bych chtěl krátce zmínit problém „slovanství“. „Slovanská solidarita“ nebo „slovanská vzájemnost“ je romantický relikt devatenáctého století. Byla živena jednak relativní slabostí západoslovanských a jihoslovanských národů, jednak imperialistickými ambicemi Ruska. Přesto byli v polovině devatenáctého století v Česku lidé, kteří ten problém viděli poměrně jasně. Český publicista Karel Havlíček tehdy napsal: „… jméno Slovan jest a zůstati má vždy jen jménem zeměpisným, nikoli však jménem srdečným, jménem sympatie, s jakou každý národ jméno své vyslovuje. Tak jako nemá být člověk pořádný kosmopolitou (kdo praví, že každého miluje, nemiluje žádného), tak, jako by směšno bylo cítiti patriotismus indoevropský a dělati verše o něm v nadšení, zrovna tak, ovšem v menší míře, nepravdivé jest vlastenství všeslovanské… Zkrátka s hrdostí národní řeknu: „Já jsem Čech“, ale nikdy: „Já jsem Slovan“… Upírati nebudeme, že jest to velké štěstí, býti členem velikého, rozšířeného národu, tak jako si mnohý malý člověk přeje být velkým, tak jako by snad nikdo dobré vlastnosti, moc, jmění atd., kdyby je míti mohl, od sebe neodstrkoval: s druhé strany ale slušně se od rozumného člověka očekává, aby s osudem svým spokojen byl a s tím, co má, se spokojiv, nežádal toho, co míti nemůže.“

Blízkost národů spočívá v zásadách, které sdílejí, v tom, jak rozumějí své úloze na světě. V tomto ohledu si stojí Češi, Němci, Rakušané, Poláci, Maďaři a Slováci o hodně blíže než např. Češi a Rusové, kteří patří do úplně jiného kulturního okruhu (kulturního v širokém slova smyslu). A v tomto smyslu není nikdo v Evropě osamělý, pokud ovšem osamělý být nechce. Například Maďaři jsou do evropského celku začleněni mnoha vazbami, z nichž na prvním místě je třeba zmínit křesťanské kořeny - tedy ty kořeny, které v evropské ústavě ani nesmějí být zmíněny, snad proto, aby se ani přívrženci Usámy bin Ládina nemohli cítit diskriminováni.

1. prosince 2003