Česká republika v roce 2014

V. Zahraničněpolitické okolnosti

Uprostřed naší Velké protikorupční revoluce (vlastně v její závěrečné fázi) se velmi výrazně vyhrotila mezinárodně politická situace v našem regionu. Mocenské vákuum ve střední a východní Evropě se vyplňuje od té doby, co se po nástupu Vladimíra Putina do prezidentské funkce začaly konsolidovat politické poměry v Rusku. Ukrajinská krize a ruská anexe Krymu znamená ovšem přesto velmi podstatnou změnu. Západ (tj. Evropská unie a Spojené státy) projevuje neschopnost dovést do konce věc, k níž se přihlásil a v níž se zejména EU od počátku angažovala. Dává najevo slabost. Je přitom jasné, že politika „reset“-u, kterou před pár lety slavnostně vyhlásil prezident Obama, skončila velkým neúspěchem a předem teď nelze vyloučit ani vypuknutí nějaké nové studené války (byť třeba v soft verzi). Ke každé studené válce ovšem patří i frontová linie, „železná opona“ (zase možná v nějaké soft verzi) a potřeba „zadržování“ protivníka (v tom duchu, jak je USA a Západ provozovaly od konce čtyřicátých let). Ctižádostí Ruska je zjevně revize výsledků studené války. Jak daleko půjde, to bude záležet i těch, jichž se ruská ctižádost týká: nedělejme si iluze, že mezi ně nepatříme. Opory, na něž v naší zahraniční politice spoléháme, EU a NATO, nejsou aspoň zatím připraveny na situaci, s níž vůbec nepočítaly. Naše země je vnitřně prohnilá, rozložená mnohaletým třídním bojem „pravice“ s „levicí“ a nynější „Velkou protikorupční revolucí“ a v neposlední řadě tu existuje ne zrovna slabá ruská lobby (nechci přímo říkat pátá kolona, mám totiž jakousi slabou naději, že aspoň část z těchto lobbistů to dělá z blbosti). Když k tomu přidáme strategický význam českého území pro středoevropskou oblast, neměli bychom se jen tak beze všeho utěšovat takovými představami, jako že napřed jsou na řadě jiní (baltské státy, Polsko, Rumunsko atp.). Jde i o nás, a to znamená především o nás.

Toto staronové a nyní opět velmi výrazné nebezpečí zvyšuje naléhavost potřeby bránit ohroženou demokracii v České republice.

VI. Jak a v čem bránit naši demokracii

Tím se konečně dostávám k tomu, kvůli čemu jsem celý tenhle text psal. Nynější stav české politiky je sice velice tristní, ale nebývalý pokračující propad se dá v dohledné době zpomalit, zastavit či zvrátit. Zatím u nás pořád ještě fungují aspoň zhruba mechanismy právního státu (např. loňský pokus o kriminalizaci politiky v případě tzv. poslanecké korupce narazil na odpor Nejvyššího soudu ČR) a jsou respektovány základní občanské svobody. Existují přinejmenším tři oblasti, v nichž se v příštích měsících otvírá prostor pro politickou aktivitu lidí, kteří mají zájem o obranu a prohloubení české demokracie.

Za prvé: obnova systému politických stran, opřeného o ty, které se věrohodně hlásí k parlamentní demokracii a k právnímu státu a jsou schopné ve věcech tohoto společného zájmu spolupracovat. Velká příležitost se otvírá v podzimních volbách do obecních zastupitelstev.

Zcela mimořádnou roli hraje Praha. Je to zároveň jakýsi soubor obcí (obvodů), jeden ze tří největších krajů ČR, hlavní město a tradičně i politické a kulturní centrum státu a české národní společnosti. Praha je ovšem zároveň významná i tím, že se v ní zatím neprosadily „nové pořádky“. V prezidentské volbě tu velmi výrazně zvítězil protikandidát nynějšího prezidenta a v loňských parlamentních volbách se zde „nesystémová“ politická uskupení prosadila v daleko skromnější míře než všude jinde. Navíc z „historických“ důvodů nemá vlajková loď „nových pořádků“, Babišovo ANO, v Praze zatím vůbec žádné zastoupení.

V Praze už z povahy jejího postavení ve státě je, nebo mělo by být propojeno prosazování lokálních politických zájmů se zájmem celostátním. Pro dnešní krizovou situaci to platí dvojnásob. V praxi to ovšem příliš nefunguje.

V čase, který ještě zbývá do podzimních voleb, jež jsou v Praze zároveň fakticky volbami krajskými, bychom měli působit na pražská vedení demokratických politických stran, které tu mají naději projít do městského zastupitelstva (ČSSD, KDU-ČSL, ODS, Strana zelených, TOP09), aby se ještě před volbami pokusily najít a veřejně zformulovat společný zájem v nynější politické krizi, aby mohly čelit náporu nesystémových sil, zejména Babišova hnutí ANO, v této klíčové části České republiky. Zároveň by bylo významné získat pro tento projekt (formulace a prosazování společného zájmu v obraně demokracie proti „nesystémovým“ politickým silám) demokraticky smýšlející pražské politiky napříč politickým spektrem. Je to důležité zejména proto, že způsob volby do pražského zastupitelstva vychází takovému úsilí vlastně vstříc tím, že umožňuje voličům podporovat kandidáty z různých kandidátních listin. Podstatné je, že taková iniciativa je v silách jednotlivců a malých skupin, jakou je i Klub na obranu demokracie.

Tato věc se však dotýká i „komunální politiky“ všeobecně. Pro českou politiku je od listopadového převratu příznačné rozpojení „lokální“ a „celostátní“ úrovně. Na lokální úrovni se prosazují různá dílčí zájmová uskupení často velmi nepolitické povahy. Je to paradoxní důsledek havlovské „nepolitické politiky“, představy dílčích, dočasných uskupení ad hoc ke konkrétním věcem. Tak se posazují různé místní mafie. Zároveň je těžké ubránit se dojmu, že celostátní vedení stran většinou lokální úrovní tiše opovrhují, protože v čistě manipulativním pojetí politiky, které se uplatnilo při vzniku všech polistopadových politických stran, nemá až tak velkou váhu. Naše politické uspořádání trpí jistou schizofrenií. Zájmová lobbistická uskupení nebývají schopná komunikovat navzájem, protože nemají žádný společný základ a nedokážou najít společnou řeč ani mezi sebou, ani s politickými „centrálami“, pokud nějaké centrály vůbec mají, protože ty centrály většinou chápou jen jako poskytovatele hmotné podpory pro jejich lokální zájmy a centrály zase chápou je jako pouhé příležitostné dodavatele voličských hlasů (když je jich zrovna zapotřebí). Snažit se oslovovat demokratické politiky na komunální úrovni, aby tuto schizofrenii překonávali, je v silách jednotlivců i malých skupin.

Za druhé: obrana právního státu a především nezávislosti justice proti hysterickému jakobínství „protikorupční revoluce“ a proti politickému využívání toho jakobínství. Obojí jde ruku v ruce, hysterické jakobínství se samo nabízí k politickému zneužití a političtí spekulanti vlny hysterických nálad ve společnosti rádi vyvolávají, protože je snadné je pak zneužít.

V poslední době tu jsou tři trestněprávní případy, které měly a mají zcela zjevný politický dopad a jsou a ještě budou politicky účelově využívány. Především případ tzv. poslaneckých trafik a expremiéra Nečase. „Orgány činné v trestním řízení“ postavily na jednu rovinu mravní, politickou a trestněprávní odpovědnost. Tím se otvírá cesta k právní anarchii a ke kriminalizaci politických rozhodnutí podle okamžitých politických potřeb. Trestní stíhání bylo na čas zastaveno rozhodnutím Nejvyššího soudu, rozjelo se znovu po ustavení nové vlády obviněním Petra Nečase.

Dále jde o případ Opencard a nově i dvojí vyšetřování týkající se tunelu Blanka. Tady jde o pražské záležitosti, které budou nepochybně ovlivňovat průběh a výsledky podzimních voleb do pražského zastupitelstva, a nepochybně ke škodě stran, které se dosud v pražské politice uplatňovaly, a ve prospěch „nových pořádků“, jejichž představitelem je hnutí „ANO“. Účelově se vytváří ovzduší právní nejistoty, v němž jakékoli politické rozhodnutí s sebou nese hrozbu kriminalizace a toho, kdo je učinil, činí pro veřejnost a pro voliče podezřelým.

Veřejnost má právo a povinnost se průběžně kriticky vyjadřovat ke způsobu práce „orgánů činných v trestním řízení“ a justice, zejména pokud nepřípustně ovlivňují politiku.

A za třetí: je zapotřebí nahrazovat výpadek svobodné výměny názorů ve veřejném prostoru. Formálně sice zatím svoboda projevu na troskách české mediální scény ještě existuje, ale malé nezávislé skupiny mimo mainstream české politické scény mají většinou k dispozici jenom internet. Význam takového sebepředstavení je poměrně omezený, je ovšem nutné počítat s tím, že aspoň na nějakou dobu to může být vlastně jediný způsob, jak o sobě dát vědět. Jde v některých ohledech vlastně o jakousi formu samizdatu. A nemohu si v této souvislosti odpustit malé upozornění: kde se rodí samizdat, je na cestě i disent.

Záměrně jsem vybral tři okruhy činnosti, na nichž se může podílet každý, „řadový občan“, jak se občas s nevhodným opovržením říká. Nepotřebujeme k tomu žádného miliardáře, který by to všechno profinancoval, protože by to pravděpodobně chtěl taky manipulovat. Přitom provoz těchto aktivit je poměrně levný. Nepotřebujeme k tomu ani žádné celebrity, protože pokud se rozumná věc v průběhu doby prosadí, nějaká ta celebrita se už taky přihlásí. A v zásadě nejde o žádný „odboj“, jen o to, že určité věci se musí dělat dobrovolně a zadarmo. Nezapomínejme taky, že důležité není zvítězit, ale zúčastnit se. A v době, kdy ve společnosti vládne apatie a rozklad, to platí dvojnásob.

23. března 2014