Česká republika v roce 2014 - pokračování

III. Česká polistopadové demokracie

V letech, která následovala po převratu v roce 1989, byly položeny základy demokratického právního státu a postupně se ustálil systém politických stran, založený na soupeření silné socialistické a silné liberálně-konzervativní strany. Je třeba loajálně uznat zásluhu těch, kteří se na těchto změnách podíleli, včetně Václava Havla a Václava Klause. Polistopadový režim měl ovšem, jako všechny demokratické režimy, velké chyby, záhy se dostal do vážné a vleklé krize a loni narazil na své meze.

Základním nedostatkem polistopadového režimu bylo, že se nepodařilo překonat některé svody a stereotypy předlistopadového autoritativního režimu, jež byl způsobem vládnutí jistě jednodušším než demokracie, ale zároveň po všech stránkách neproduktivním.

Především je třeba zmínit svod mocenského monopolu. Občanské fórum bylo přes svatouškovskou rétoriku zaměřeno v první řadě na manipulaci veřejnosti (nadšení účastníci o tom zpočátku většinou neměli jasné povědomí). Mělo pouze aparát, žádné členstvo, bylo fakticky dirigováno z Hradu a vedlo k potlačování politického pluralismu („strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“). Česká veřejnost proto ve velmi krátké době tento projekt odmítla, Václavu Klausovi se bez velkých potíží podařilo zprivatizovat okresní struktury Občanského fóra v politickou stranu, ODS, špičky OF a Hrad zůstaly viset ve vzduchu a dědic Občanského fóra, Občanské hnutí, utrpělo ve svobodných volbách v roce 1992 drtivou porážku. Klausova ODS se bohužel stala v úsilí o mocenský monopol dědicem Občanského fóra.

Dalším výrazným dědictvím předlistopadové doby je pojetí politiky jako neúprosného a neustále se zostřujícího zápasu nesmiřitelných politických sil: „pravice“ a „levice“, „socialistů“ a „kapitalistů“, „pravdy a lásky“ a „neviditelné ruky trhu“. Pojetí politiky jako třídního boje je pojetí v podstatě bolševické a je smutným paradoxem, jak se na něm v praxi shodli představitelé polistopadové politiky s dědici normalizačního režimu (viz např. „vonhayekismus“ Václava Klause).

Účelovým přehmatem bylo rovněž ztotožnění zápasu pravice s levicí, jaký je běžný v demokratických politických státech, s problémem „vyrovnávání se s totalitní, předlistopadovou minulostí“. Toto vyrovnávání mělo být povinností a závazkem pro „pravičáky“ i „levičáky“. Levice v tom selhávala a pravice si na základě toho mohla zjednodušit zápas o voliče v době, kdy „komunismus“ a „levicovost“ díky bolševické demagogii pořád ještě splýval v jedno. Přitom podstata změn, které se dovršily v roce 1948, nespočívala v tom, že by byl „zvítězil socialismus“ – nýbrž že jsme se stali nesvéprávným satelitem ruského totalitního impéria, jehož povinným státním náboženstvím byl upravený marxismus, tzv. „marxismus-leninismus“. Naše předlistopadová minulost nemá s evropským socialismem vůbec nic společného.

I kvůli tomuto účelovému ztotožnění „vyrovnávání s minulostí“ s „vyrovnáváním se socialismem“ se nám nikdy nepovedlo, abychom se z této minulosti pořádně vybabrali.

Politika jako technika bránící hromadění nenávisti ve společnosti proto u nás v letech po listopadovém převratu postupně selhávala, české politické dějiny polistopadové doby se poměrně záhy změnily v sérii vleklých politických krizí. Neschopnost vládnout (např. vytvořit dostačující vládní většinu v Poslanecké sněmovně) vyvolávala nesnesitelnou politickou atmosféru, která pak v době vleklé hospodářské krize skončila hysterickým výbuchem nedůvěry v právní stát a demokracii, „Velkou protikorupční revoluci“. Ta plnou silou propukla na jaře roku 2012 a v následujícím roce vyústila v dalekosáhlé politické změny, jež důkladně proměnily politické uspořádání České republiky. Jejich podstatnou součástí je rozpad dosavadního systému politických stran a nástup nesystémových politických sil. Demokracie se mění v autokracii a oligarchii, jsou ohroženy základy právního státu a parlamentní demokracie.

IV. Současná politická krize

Posun od demokracie k autokracii znamenala hned volba Miloše Zemana prezidentem v lednu loňského roku. Zeman dosáhl přesvědčivého vítězství v přímé volbě a může se opírat o silný mandát, i když formálně vzato se pravomoci prezidenta ČR nijak nezměnily. Využil řady možností, které poskytuje nedokonalá česká ústava (každá ústava a každý zákon jsou tváří v tvář zlé vůli nedokonalé): najmenoval vládu bez jakéhokoli ohledu na rozložení politických sil v Poslanecké sněmovně, ta pak v ní nedostala důvěru, a přesto vládla přes půl roku. Posílil prezidentský vliv na zahraniční politiku státu, např. tím, že prosadil právo prezidenta diktovat si své lidi na rozhodující místa v diplomatických službách. Předefinoval a rozšířil zvyklosti uplatňované při výkladu ústavy. Neúspěch jeho neohrabaného pokusu dostat pod kontrolu ČSSD bezprostředně po volbách do PS na této skutečnosti nic nemění.

Zhroutil se systém politických stran, na němž stála Česká republika od poloviny devadesátých let. ODS, oslabená už vznikem TOP09 v r. 2009, se změnila v málo významnou stranu na okraji parlamentního spektra, ČSSD je v krizi, vnitřně rozdělena, fakticky prohrála říjnové volby, přesněji řečeno vyhrála je Andreji Babišovi. Významné místo v našem systému politických stran teď zaujímají „nesystémové“ politické útvary: ANO, KSČM a Úsvit přímé demokracie. Tím neobyčejně posílil „vetřelec“ v těle české demokracie: má dnes dohromady 94 mandátů v PS. V nové vládní koalici se ČSSD vzhledem ke své nejednotnosti nedokáže vůči Babišovu hnutí ANO prosadit, KDU-ČSL je tam jen do počtu a je kdykoli nahraditelná. Páteří nového systému je establishment, opřený o ČSSD, ANO, KSČM a Úsvit. Prakticky neexistuje věrohodná opozice.

Poté, co se ustavila nová vláda s Andrejem Babišem jako ministrem financí, se rozvíjí oligarchie. Vznikají základy jakéhosi mocenského ústředí, odkud lze ovládat státní a polostátní firmy, jež může držet v šachu soukromou podnikatelskou sféru a dosud nebývalým způsobem manipulovat česká média a českou politiku.

Rozjel se proces politizace justice. „Orgány činné v trestním řízení“ a „korupční aféry“ se stávají nástrojem politického zápasu. Velmi významné bylo svržení Nečasovy vlády loni v létě, které proběhlo za nezájmu veřejnosti a za tiché podpory prezidenta. Ztotožňování mravní, politické a kriminální odpovědnosti občanů obecně a politiků zvlášť vytváří ovzduší právní nejistoty (příznačný rys každé revoluce) a otvírá cestu k autoritativnímu a totalitnímu politickému uspořádání společnosti.

Zcela podstatná je destrukce médií. Prohloubil se úpadek veřejnoprávních médií (Česká televize, Český rozhlas), velké české deníky a největší soukromé rádio se dostaly do rukou oligarchy Andreje Babiše. Dva největší mediální vlastníci, Babiš a Bakala, jsou zjevně srozuměni na jakési vzájemné toleranci a tiché spolupráci. Zarážející je pochopení pro Babiše mezi intelektuály havlovského tábora. Hybatelé „Velké protikorupční revoluce“ ženou vodu na politický mlýn oligarchy. Čeští novináři byli vystaveni velké zkoušce a většinou v ní morálně i profesně selhali.

Jakkoli tento strohý výčet může na první přečtení působit depresivně, považuji za nutné zdůraznit, že celý proces není dosud ani zdaleka uzavřen nebo rozhodnut, a věřím, že je možné ho zvrátit. Aby bylo možné ho zvrátit, je ovšem nutné ho napřed bez příkras pojmenovat.

(dokončení)