Česká republika v roce 2014

Následující řádky jsou vlastně jakési teze. Měly by sloužit jako podklad k diskusi o programu Klubu na obranu demokracie, ale snad mohou být nějak zajímavé i pro čtenáře, kteří s Klubem nemají nic společného. Úvodem a na vysvětlenou jen dodávám, že dosavadní stručné programové teze, které jsme odsouhlasili loni v květnu při založení klubu, by měly být letos, po roce činnosti klubu, rozvedeny a doplněny, mimo jiné i s ohledem na převratný vývoj politické situace od loňského léta a na naši roční činnost.

První a druhá část textu, „Politické vyznání“ a „politická inspirace“, jsou dost osobní a pokud by se měly součástí nějakého programu vůbec stát, musely by být asi přinejmenším hodně zestručněny. Zařadil jsem je sem hlavně proto, aby bylo srozumitelné, z čeho v posuzování politické situace a toho, co by se vlastně mělo dělat, vycházím. Opírám se především o to, čemu jsem se věnoval během svého desetiletého přednášení na FSV UK (1993-2003) a už předtím v disentu. Pasáž o Demokratické iniciativě se váže na mou účast v ní v letech 1987-91. Považuji za hlavní, rozhodující a nejvýznamnější politické angažmá ve svém životě.

Třetí část textu (Polistopadová česká demokracie) lze chápat jako jakési shrnutí toho, o čem jsem psal během své více než dvacetileté publicistické činnosti od roku 1992 do dneška.

Závěrečné dvě kapitolky jsou zobecněním toho, co v posledním roce dělal KOD a náčrtem, co by měl dělat v bezprostřední budoucnosti.

I. Politické vyznání

Naše pojetí politiky vychází, často aniž si to uvědomujeme, z křesťanských základů. Stojí na dvou zásadách, které sdílejí věřící křesťané i ateisté:

Za prvé, na víře v nekonečnou hodnotu individuálního lidského života, v to, že náš život má smysl: každý máme na světě své jedinečné poslání, které za nás nikdo jiný neudělá a které musíme vyplnit.

A za druhé, na přesvědčení, že lidé si mají být v naději na naplnění tohoto poslání rovni. Rovnost znamená rovnost šancí.

Smyslem politiky je taková průběžná úprava mezilidských vztahů v každodenním provozu společnosti, která má lidem usnadnit, aby své poslání ve světě a v životě i naplnili. Úprava obnáší především usmiřování konfliktů a snižování hladiny nenávisti a stresu ve společnosti.

Základní politickou jednotkou lidského soužití je politická „obec“, v širším měřítku stát. Nerozhoduje o individuálnímu smyslu života svých občanů, neukládá jim, v co a jak mají věřit. Obec, stát respektuje, že každý člověk má významné oblasti názorů a činností, do nichž se mu nesmí plést. A člověk nemůže a ani nesmí od obce, státu něco podobného očekávat a vyžadovat. Tento vztah člověka, občana a obce je zakotven ve vymezení okruhu občanských svobod.

Významným pokrokem v uskutečňování rovnosti a svobody občanů byla emancipace třetího stavu („měšťanstva“) v osvícenství a emancipace čtvrtého stavu („bezmajetných“) v socialistickém hnutí v devatenáctém století. (Socialistické hnutí bylo a je legitimní a nutnou součástí tohoto procesu).

Výsledkem je politické uspořádání společnosti, v němž spolu zápolí – ale taky spolupracuje - „pravice“ a „levice“, ti, kteří zdůrazňují svobodu a aktivitu, i ti, kteří kladou důraz na rovnost a solidaritu. V jejich „stýkání a potýkání“ vzniká a proměňuje se společný, ideový rámec politického soupeření: zájem obce, státu. Sdílený zájem je to, co z obce, státu dělá domov, vlast.

Z toho všeho plyne velmi podstatný závěr: základním pojmem pro politiku, pro pořádání vztahů mezi lidmi v každodenním životě, není „pravda“, ale „spravedlnost“. Politika v tomto pojetí je vyrovnávání zájmů jednotlivců a skupin v duchu spravedlnosti.

II. Politická inspirace

První politickou inspirací je pro mne česká demokratická tradice, myšlení a politická práce lidí, kteří se od první poloviny 19. století podíleli na utváření novodobého českého politického národa: přede všemi ostatními jmenuji Františka Palackého, Karla Havlíčka a T. G. Masaryka.

Tito lidé vzali za své liberální a demokratické myšlenky Západního světa a usilovali o to, aby na nich budovali českou politiku. Přitom zdůrazňovali věcný a kritický přístup ke skutečnosti, politický realismus (politika je umění uskutečnitelného) a to, že základem politiky je každodenní, „drobná“ politická práce na té úrovni, kam je život většiny z nás postaven, tj. na rovině obecní politiky, spolkového života a nejnižších pater politických stran. Rozumná a promyšlená politika vyrůstá zdola. O výsledky jejich práce se opíraly úspěchy české politiky v druhé polovině 19. a první třetině 20. století. Bez nich bychom dnes stáli v dnešní vážné krizi s prázdnýma rukama.

Druhá základní inspirací je pro mne Demokratická iniciativa, jejímž iniciátorem a vůdčím duchem byl Emanuel Mandler. Její základy byly vlastně položeny už v první polovině šedesátých let v kroužku intelektuálů, sdružených kolem časopisu Tvář. Tato platforma se na rozdíl od dobového úzu nehlásila k „marxisticko-leninské“ ideologii a k „socialismu“ v oficiálním dobovém pojetí. V době „normalizace“ se část autorů Tváře sdružila do neformálního uskupení, které se v diskusích a v ineditních sbornících snažilo v rámci opozice k normalizačnímu režimu o jakousi alternativu ke konceptu Charty77. Projekt odchodu z „života ve lži“ do „života v pravdě“ v disidentské „paralelní polis“ a poslání monitorovat uskutečňování lidských práv podle dokumentů OSN v normalizační společnosti jsme nepovažovali za dostatečný, pokoušeli jsme se formulovat politický program pro českou národní společnost (vlastní stát jsme tehdy neměli, „ČSSR“ byla ruská kolonie), navazující na evropskou a českou demokratickou tradici. Zároveň jsme byli (na rozdíl od lidí z okruhu Václava Klause) přesvědčeni, že politické změny mají přednost před hospodářskými a že má jít v první řadě o politickou transformaci společnosti, jíž je ekonomická transformace, jakkoli nutná, podřízena. Vedli jsme o tom dialog s Chartou a chartisty, v tomto okruhu jsme měli řadu přátel a známých a někteří z nás (např. já) původně Chartu podepsali. Naším cílem bylo připravit se na dobu, kdy bude možno usilovat o proměnu politického uspořádání v ČSSR v duchu demokracie. Jakkoli se to v roce 1980 mohlo zdát utopické, během necelých sedmi let se situace úplně proměnila, a tak se na podzim roku 1987 na základě tohoto programu ustavila nezávislá skupina Demokratická iniciativa. Usilovali jsme o spolupráci s dalšími více či méně „politickými“ uskupeními v disentu (HOS – politické křídlo Charty77, Obroda, sdružující reformní komunisty, Nezávislé mírové sdružení) a na sklonku léta 1989 jsme navrhli, aby z těchto uskupení vznikly zárodky budoucí politické plurality a abychom za tím účelem ustavili společný koordinační výbor. Tato myšlenka narazila na rozhodný odpor lidí z Havlova okruhu, a proto se Demokratická iniciativa rozhodla pro samostatnou cestu: 11. listopadu 1989 jsme požádali Ministerstvo vnitra ČSSR o registraci jako politická strana liberálně demokratické orientace. Bezprostředně po listopadovém převratu se pak prosadila Havlova „nepolitická“ koncepce, vzniklo Občanské fórum pod heslem „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“ a Demokratickou iniciativu se podařilo marginalizovat. I proto je třeba ji dnes připomenout jako něco, nač je třeba navazovat.

III. Česká polistopadové demokracie

V letech, která následovala po převratu v roce 1989, byly položeny základy demokratického právního státu a postupně se ustálil systém politických stran, založený na soupeření silné socialistické a silné liberálně-konzervativní strany. Je třeba loajálně uznat zásluhu těch, kteří se na těchto změnách podíleli, včetně Václava Havla a Václava Klause. Polistopadový režim měl ovšem, jako všechny demokratické režimy, velké chyby, záhy se dostal do vážné a vleklé krize a loni narazil na své meze.

Základním nedostatkem polistopadového režimu bylo, že se nepodařilo překonat některé svody a stereotypy předlistopadového autoritativního režimu, jež byl způsobem vládnutí jistě jednodušším než demokracie, ale zároveň po všech stránkách neproduktivním.

Především je třeba zmínit svod mocenského monopolu. Občanské fórum bylo přes svatouškovskou rétoriku zaměřeno v první řadě na manipulaci veřejnosti (nadšení účastníci o tom zpočátku většinou neměli jasné povědomí). Mělo pouze aparát, žádné členstvo, bylo fakticky dirigováno z Hradu a vedlo k potlačování politického pluralismu („strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“). Česká veřejnost proto ve velmi krátké době tento projekt odmítla, Václavu Klausovi se bez velkých potíží podařilo zprivatizovat okresní struktury Občanského fóra v politickou stranu, ODS, špičky OF a Hrad zůstaly viset ve vzduchu a dědic Občanského fóra, Občanské hnutí, utrpělo ve svobodných volbách v roce 1992 drtivou porážku. Klausova ODS se bohužel stala v úsilí o mocenský monopol dědicem Občanského fóra.

Dalším výrazným dědictvím předlistopadové doby je pojetí politiky jako neúprosného a neustále se zostřujícího zápasu nesmiřitelných politických sil: „pravice“ a „levice“, „socialistů“ a „kapitalistů“, „pravdy a lásky“ a „neviditelné ruky trhu“. Pojetí politiky jako třídního boje je pojetí v podstatě bolševické a je smutným paradoxem, jak se na něm v praxi shodli představitelé polistopadové politiky s dědici normalizačního režimu (viz např. „vonhayekismus“ Václava Klause).

Účelovým přehmatem bylo rovněž ztotožnění zápasu pravice s levicí, jaký je běžný v demokratických politických státech, s problémem „vyrovnávání se s totalitní, předlistopadovou minulostí“. Toto vyrovnávání mělo být povinností a závazkem pro „pravičáky“ i „levičáky“. Levice v tom selhávala a pravice si na základě toho mohla zjednodušit zápas o voliče v době, kdy „komunismus“ a „levicovost“ díky bolševické demagogii pořád ještě splýval v jedno. Přitom podstata změn, které se dovršily v roce 1948, nespočívala v tom, že by byl „zvítězil socialismus“ – nýbrž že jsme se stali nesvéprávným satelitem ruského totalitního impéria, jehož povinným státním náboženstvím byl upravený marxismus, tzv. „marxismus-leninismus“. Naše předlistopadová minulost nemá s evropským socialismem vůbec nic společného.

I kvůli tomuto účelovému ztotožnění „vyrovnávání s minulostí“ s „vyrovnáváním se socialismem“ se nám nikdy nepovedlo, abychom se z této minulosti pořádně vybabrali.

Politika jako technika bránící hromadění nenávisti ve společnosti proto u nás v letech po listopadovém převratu postupně selhávala, české politické dějiny polistopadové doby se poměrně záhy změnily v sérii vleklých politických krizí. Neschopnost vládnout (např. vytvořit dostačující vládní většinu v Poslanecké sněmovně) vyvolávala nesnesitelnou politickou atmosféru, která pak v době vleklé hospodářské krize skončila hysterickým výbuchem nedůvěry v právní stát a demokracii, „Velkou protikorupční revoluci“. Ta plnou silou propukla na jaře roku 2012 a v následujícím roce vyústila v dalekosáhlé politické změny, jež důkladně proměnily politické uspořádání České republiky. Jejich podstatnou součástí je rozpad dosavadního systému politických stran a nástup nesystémových politických sil. Demokracie se mění v autokracii a oligarchii, jsou ohroženy základy právního státu a parlamentní demokracie.

IV. Současná politická krize

Posun od demokracie k autokracii znamenala hned volba Miloše Zemana prezidentem v lednu loňského roku. Zeman dosáhl přesvědčivého vítězství v přímé volbě a může se opírat o silný mandát, i když formálně vzato se pravomoci prezidenta ČR nijak nezměnily. Využil řady možností, které poskytuje nedokonalá česká ústava (každá ústava a každý zákon jsou tváří v tvář zlé vůli nedokonalé): najmenoval vládu bez jakéhokoli ohledu na rozložení politických sil v Poslanecké sněmovně, ta pak v ní nedostala důvěru, a přesto vládla přes půl roku. Posílil prezidentský vliv na zahraniční politiku státu, např. tím, že prosadil právo prezidenta diktovat si své lidi na rozhodující místa v diplomatických službách. Předefinoval a rozšířil zvyklosti uplatňované při výkladu ústavy. Neúspěch jeho neohrabaného pokusu dostat pod kontrolu ČSSD bezprostředně po volbách do PS na této skutečnosti nic nemění.

Zhroutil se systém politických stran, na němž stála Česká republika od poloviny devadesátých let. ODS, oslabená už vznikem TOP09 v r. 2009, se změnila v málo významnou stranu na okraji parlamentního spektra, ČSSD je v krizi, vnitřně rozdělena, fakticky prohrála říjnové volby, přesněji řečeno vyhrála je Andreji Babišovi. Významné místo v našem systému politických stran teď zaujímají „nesystémové“ politické útvary: ANO, KSČM a Úsvit přímé demokracie. Tím neobyčejně posílil „vetřelec“ v těle české demokracie: má dnes dohromady 94 mandátů v PS. V nové vládní koalici se ČSSD vzhledem ke své nejednotnosti nedokáže vůči Babišovu hnutí ANO prosadit, KDU-ČSL je tam jen do počtu a je kdykoli nahraditelná. Páteří nového systému je establishment, opřený o ČSSD, ANO, KSČM a Úsvit. Prakticky neexistuje věrohodná opozice.

Poté, co se ustavila nová vláda s Andrejem Babišem jako ministrem financí, se rozvíjí oligarchie. Vznikají základy jakéhosi mocenského ústředí, odkud lze ovládat státní a polostátní firmy, jež může držet v šachu soukromou podnikatelskou sféru a dosud nebývalým způsobem manipulovat česká média a českou politiku.

Rozjel se proces politizace justice. „Orgány činné v trestním řízení“ a „korupční aféry“ se stávají nástrojem politického zápasu. Velmi významné bylo svržení Nečasovy vlády loni v létě, které proběhlo za nezájmu veřejnosti a za tiché podpory prezidenta. Ztotožňování mravní, politické a kriminální odpovědnosti občanů obecně a politiků zvlášť vytváří ovzduší právní nejistoty (příznačný rys každé revoluce) a otvírá cestu k autoritativnímu a totalitnímu politickému uspořádání společnosti.

Zcela podstatná je destrukce médií. Prohloubil se úpadek veřejnoprávních médií (Česká televize, Český rozhlas), velké české deníky a největší soukromé rádio se dostaly do rukou oligarchy Andreje Babiše. Dva největší mediální vlastníci, Babiš a Bakala, jsou zjevně srozuměni na jakési vzájemné toleranci a tiché spolupráci. Zarážející je pochopení pro Babiše mezi intelektuály havlovského tábora. Hybatelé „Velké protikorupční revoluce“ ženou vodu na politický mlýn oligarchy. Čeští novináři byli vystaveni velké zkoušce a většinou v ní morálně i profesně selhali.

Jakkoli tento strohý výčet může na první přečtení působit depresivně, považuji za nutné zdůraznit, že celý proces není dosud ani zdaleka uzavřen nebo rozhodnut, a věřím, že je možné ho zvrátit. Aby bylo možné ho zvrátit, je ovšem nutné ho napřed bez příkras pojmenovat.

V. Zahraničněpolitické okolnosti

Uprostřed naší Velké protikorupční revoluce (vlastně v její závěrečné fázi) se velmi výrazně vyhrotila mezinárodně politická situace v našem regionu. Mocenské vákuum ve střední a východní Evropě se vyplňuje od té doby, co se po nástupu Vladimíra Putina do prezidentské funkce začaly konsolidovat politické poměry v Rusku. Ukrajinská krize a ruská anexe Krymu znamená ovšem přesto velmi podstatnou změnu. Západ (tj. Evropská unie a Spojené státy) projevuje neschopnost dovést do konce věc, k níž se přihlásil a v níž se zejména EU od počátku angažovala. Dává najevo slabost. Je přitom jasné, že politika „reset“-u, kterou před pár lety slavnostně vyhlásil prezident Obama, skončila velkým neúspěchem a předem teď nelze vyloučit ani vypuknutí nějaké nové studené války (byť třeba v soft verzi). Ke každé studené válce ovšem patří i frontová linie, „železná opona“ (zase možná v nějaké soft verzi) a potřeba „zadržování“ protivníka (v tom duchu, jak je USA a Západ provozovaly od konce čtyřicátých let). Ctižádostí Ruska je zjevně revize výsledků studené války. Jak daleko půjde, to bude záležet i těch, jichž se ruská ctižádost týká: nedělejme si iluze, že mezi ně nepatříme. Opory, na něž v naší zahraniční politice spoléháme, EU a NATO, nejsou aspoň zatím připraveny na situaci, s níž vůbec nepočítaly. Naše země je vnitřně prohnilá, rozložená mnohaletým třídním bojem „pravice“ s „levicí“ a nynější „Velkou protikorupční revolucí“ a v neposlední řadě tu existuje ne zrovna slabá ruská lobby (nechci přímo říkat pátá kolona, mám totiž jakousi slabou naději, že aspoň část z těchto lobbistů to dělá z blbosti). Když k tomu přidáme strategický význam českého území pro středoevropskou oblast, neměli bychom se jen tak beze všeho utěšovat takovými představami, jako že napřed jsou na řadě jiní (baltské státy, Polsko, Rumunsko atp.). Jde i o nás, a to znamená především o nás.

Toto staronové a nyní opět velmi výrazné nebezpečí zvyšuje naléhavost potřeby bránit ohroženou demokracii v České republice.

VI. Jak a v čem bránit naši demokracii

Tím se konečně dostávám k tomu, kvůli čemu jsem celý tenhle text psal. Nynější stav české politiky je sice velice tristní, ale nebývalý pokračující propad se dá v dohledné době zpomalit, zastavit či zvrátit. Zatím u nás pořád ještě fungují aspoň zhruba mechanismy právního státu (např. loňský pokus o kriminalizaci politiky v případě tzv. poslanecké korupce narazil na odpor Nejvyššího soudu ČR) a jsou respektovány základní občanské svobody. Existují přinejmenším tři oblasti, v nichž se v příštích měsících otvírá prostor pro politickou aktivitu lidí, kteří mají zájem o obranu a prohloubení české demokracie.

Za prvé: obnova systému politických stran, opřeného o ty, které se věrohodně hlásí k parlamentní demokracii a k právnímu státu a jsou schopné ve věcech tohoto společného zájmu spolupracovat. Velká příležitost se otvírá v podzimních volbách do obecních zastupitelstev.

Zcela mimořádnou roli hraje Praha. Je to zároveň jakýsi soubor obcí (obvodů), jeden ze tří největších krajů ČR, hlavní město a tradičně i politické a kulturní centrum státu a české národní společnosti. Praha je ovšem zároveň významná i tím, že se v ní zatím neprosadily „nové pořádky“. V prezidentské volbě tu velmi výrazně zvítězil protikandidát nynějšího prezidenta a v loňských parlamentních volbách se zde „nesystémová“ politická uskupení prosadila v daleko skromnější míře než všude jinde. Navíc z „historických“ důvodů nemá vlajková loď „nových pořádků“, Babišovo ANO, v Praze zatím vůbec žádné zastoupení.

V Praze už z povahy jejího postavení ve státě je, nebo mělo by být propojeno prosazování lokálních politických zájmů se zájmem celostátním. Pro dnešní krizovou situaci to platí dvojnásob. V praxi to ovšem příliš nefunguje.

V čase, který ještě zbývá do podzimních voleb, jež jsou v Praze zároveň fakticky volbami krajskými, bychom měli působit na pražská vedení demokratických politických stran, které tu mají naději projít do městského zastupitelstva (ČSSD, KDU-ČSL, ODS, Strana zelených, TOP09), aby se ještě před volbami pokusily najít a veřejně zformulovat společný zájem v nynější politické krizi, aby mohly čelit náporu nesystémových sil, zejména Babišova hnutí ANO, v této klíčové části České republiky. Zároveň by bylo významné získat pro tento projekt (formulace a prosazování společného zájmu v obraně demokracie proti „nesystémovým“ politickým silám) demokraticky smýšlející pražské politiky napříč politickým spektrem. Je to důležité zejména proto, že způsob volby do pražského zastupitelstva vychází takovému úsilí vlastně vstříc tím, že umožňuje voličům podporovat kandidáty z různých kandidátních listin. Podstatné je, že taková iniciativa je v silách jednotlivců a malých skupin, jakou je i Klub na obranu demokracie.

Tato věc se však dotýká i „komunální politiky“ všeobecně. Pro českou politiku je od listopadového převratu příznačné rozpojení „lokální“ a „celostátní“ úrovně. Na lokální úrovni se prosazují různá dílčí zájmová uskupení často velmi nepolitické povahy. Je to paradoxní důsledek havlovské „nepolitické politiky“, představy dílčích, dočasných uskupení ad hoc ke konkrétním věcem. Tak se posazují různé místní mafie. Zároveň je těžké ubránit se dojmu, že celostátní vedení stran většinou lokální úrovní tiše opovrhují, protože v čistě manipulativním pojetí politiky, které se uplatnilo při vzniku všech polistopadových politických stran, nemá až tak velkou váhu. Naše politické uspořádání trpí jistou schizofrenií. Zájmová lobbistická uskupení nebývají schopná komunikovat navzájem, protože nemají žádný společný základ a nedokážou najít společnou řeč ani mezi sebou, ani s politickými „centrálami“, pokud nějaké centrály vůbec mají, protože ty centrály většinou chápou jen jako poskytovatele hmotné podpory pro jejich lokální zájmy a centrály zase chápou je jako pouhé příležitostné dodavatele voličských hlasů (když je jich zrovna zapotřebí). Snažit se oslovovat demokratické politiky na komunální úrovni, aby tuto schizofrenii překonávali, je v silách jednotlivců i malých skupin.

Za druhé: obrana právního státu a především nezávislosti justice proti hysterickému jakobínství „protikorupční revoluce“ a proti politickému využívání toho jakobínství. Obojí jde ruku v ruce, hysterické jakobínství se samo nabízí k politickému zneužití a političtí spekulanti vlny hysterických nálad ve společnosti rádi vyvolávají, protože je snadné je pak zneužít.

V poslední době tu jsou tři trestněprávní případy, které měly a mají zcela zjevný politický dopad a jsou a ještě budou politicky účelově využívány. Především případ tzv. poslaneckých trafik a expremiéra Nečase. „Orgány činné v trestním řízení“ postavily na jednu rovinu mravní, politickou a trestněprávní odpovědnost. Tím se otvírá cesta k právní anarchii a ke kriminalizaci politických rozhodnutí podle okamžitých politických potřeb. Trestní stíhání bylo na čas zastaveno rozhodnutím Nejvyššího soudu, rozjelo se znovu po ustavení nové vlády obviněním Petra Nečase.

Dále jde o případ Opencard a nově i dvojí vyšetřování týkající se tunelu Blanka. Tady jde o pražské záležitosti, které budou nepochybně ovlivňovat průběh a výsledky podzimních voleb do pražského zastupitelstva, a nepochybně ke škodě stran, které se dosud v pražské politice uplatňovaly, a ve prospěch „nových pořádků“, jejichž představitelem je hnutí „ANO“. Účelově se vytváří ovzduší právní nejistoty, v němž jakékoli politické rozhodnutí s sebou nese hrozbu kriminalizace a toho, kdo je učinil, činí pro veřejnost a pro voliče podezřelým.

Veřejnost má právo a povinnost se průběžně kriticky vyjadřovat ke způsobu práce „orgánů činných v trestním řízení“ a justice, zejména pokud nepřípustně ovlivňují politiku.

A za třetí: je zapotřebí nahrazovat výpadek svobodné výměny názorů ve veřejném prostoru. Formálně sice zatím svoboda projevu na troskách české mediální scény ještě existuje, ale malé nezávislé skupiny mimo mainstream české politické scény mají většinou k dispozici jenom internet. Význam takového sebepředstavení je poměrně omezený, je ovšem nutné počítat s tím, že aspoň na nějakou dobu to může být vlastně jediný způsob, jak o sobě dát vědět. Jde v některých ohledech vlastně o jakousi formu samizdatu. A nemohu si v této souvislosti odpustit malé upozornění: kde se rodí samizdat, je na cestě i disent.

Záměrně jsem vybral tři okruhy činnosti, na nichž se může podílet každý, „řadový občan“, jak se občas s nevhodným opovržením říká. Nepotřebujeme k tomu žádného miliardáře, který by to všechno profinancoval, protože by to pravděpodobně chtěl taky manipulovat. Přitom provoz těchto aktivit je poměrně levný. Nepotřebujeme k tomu ani žádné celebrity, protože pokud se rozumná věc v průběhu doby prosadí, nějaká ta celebrita se už taky přihlásí. A v zásadě nejde o žádný „odboj“, jen o to, že určité věci se musí dělat dobrovolně a zadarmo. Nezapomínejme taky, že důležité není zvítězit, ale zúčastnit se. A v době, kdy ve společnosti vládne apatie a rozklad, to platí dvojnásob.

23. března 2014