ARCHIV

Už ho mají!

Dopadení Saddáma Husajna je jistě americký úspěch, byť i úspěch poněkud opožděný. Dostává se mu a ještě se mu dostane odpovídající publicity.

Záběry televizních kamer na zarostlého a zpustlého muže, na doupě, v němž se dalo jen ležet, vzbuzují skoro soucit. Těžko se věří, že se před ním kdysi třásly miliony jeho poddaných. A stejně těžko se věří, že ze svého úkrytu po měsíce dirigoval teroristické akce, které působily Spojencům nemalé potíže.

Primitivní národy přikládají osobnosti vůdce daleko větší význam než civilizované společnosti. Padle-li, dávají se šiky jeho bojovníků na útěk. Příklady z evropských dějin, kdy vojsko vyhrálo bitvu, v níž jeho velitel padl, svědčí o poměrně vysoké bojové morálce a velké organizovanosti vítězných jednotek. Přesto lze sotva očekávat, že se teď odpor v Iráku zhroutí.

Saddám Husajn byl arabský revolucionář staré generace. Té, která se pokoušela oplodnit islám prvky bolševismu a budovat světskou despocii ruského typu, postavenou na moderní verzi césaropapismu. Doba státního terorismu, jejímž byl význačným představitelem, vzala za své po pádu ruského komunistického impéria.

Signály odporu, které Saddám vysílal ze svého doupěte, otevřely terén pro revolucionáře další generace, stoupence terorismu bez hranic a státních forem. Ti se mezitím v Iráku uchytili a už Saddáma nepotřebují. Je vzhledem k nim zastaralý jako předovka vůči samopalu.

Je přirozené, že Američané budou chtít Saddámovo dopadení propagandisticky zhodnotit. Neměli bychom však propadat nepatřičným iluzím: válka islámských teroristů proti křižákům a sionistům sotva začala. Invaze spojenců do Iráku je jedou z jejích prvních bitev, a tato bitva ještě zdaleka neskončila. Západní země čeká dlouhý a úporný zápas, zápas, v němž ani my nebudeme moci natrvalo zůstat blahovolnými diváky, kteří tu a tam prstíčkem pomohou. Protivník nám to totiž nedovolí.

14. prosince 2003