Ukrajina a Praha

Dramatické události na Ukrajině v posledních dnech trochu zastiňují skutečnost, že ani naše situace (tedy ta vnitropolitická) není nic moc. A že by nás to, co se děje s Ukrajinou a na Ukrajině, vlastně mělo varovat i v tom smyslu, že i naše vlastní slabost a nestabilita, v níž se koupeme od loňské prezidentské volby k loňským parlamentním volbám, přitahuje lačné a nebezpečné predátory (z domova i z „blízkého zahraničí“, jak zní oblíbený termín právě predátorů). Zároveň ale můžeme propadat a nepochybně propadáme iluzi, že tak špatné jako na Ukrajině to u nás vlastně není (a že může být daleko hůř, což je ovšem pravda skoro vždycky). Odtud ta nervozita a z ní plynoucí hloupé řeči o poražencích, panikářích poslech apokalyptických zpráv a bajkařích.

Nicméně pravda je, že pořád máme ještě co ztratit. A že tedy pořád máme ještě co bránit. Malý příklad: na podzim budou komunální volby. V Praze to budou zároveň taky krajské volby, a Praha má zvláštní význam. Je to hlavní město, zároveň jeden ze tří nejlidnatějších krajů České republiky, a kromě toho odjakživa politické a kulturní centrum země. S trochou nadsázky se dá říci: kdo bezpečně nevládne Prahou, nemá ještě v hrsti Českou republiku. V Praze nspříklad ještě spolehlivě nezvítězily babišovské „nové pořádky“. Pozná se to snadno na tom, jak rozdílně od zbytku státu zde dopadla prezidentská volba a jak odlišně dopadly volby do Poslanecké sněmovny.

V loňském roce jsme pohnojili – čeští politici i česká veřejnost – co se dalo. Je tu však naděje na podzimní reparát, sice dílčí, ale důležitý. Ostatně nejde jen o Prahu, jde o obce, malé i velké. Klub na obranu demokracie se v dopise, o němž tu na jiném místě informujeme, obrátil na představitele demokratických stran v Praze s výzvou, aby se – mimo jiné, samozřejmě, ve volbách jde vždycky především o boj a soupeření - pokusili najít společnou řeč v obraně demokracie před autokraty a oligarchy, tj. aby udělali něco, na čem v poslední době selhávali. Jistě, KOD to nevytrhne, nemá ani ambice něco vytrhnout. Ale máme jakousi naději, že se k nám snad přece jen během času přidá někdo další.

Je to tedy všechno, jak se v našem současném politickém žargonu říká, „o naději“. A ta, jak známo, umírá poslední.

12. března 2014