Ukrajinská krize, střední Evropa, Česko

To, co se nyní děje na Ukrajině, výrazně převyšuje všechny dosavadní disharmonie mezi Ruskem a jeho blízkými i vzdálenými západními sousedy. Ne snad, že by hrozila válka. Ale ruská supervelmoc se po čtvrtstoletém útlumu probudila k plnému životu. Je to svým způsobem přirozené. A svým způsobem, i když o něco méně, je také přirozené, že podobně jako Německo po válečné porážce v roce 1918, i Rusko opět šilhá po územích, které muselo na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století vyklidit. Je to pro ně o to snadnější, že na západ od něho nevzniklo nic příliš konsolidovaného, spíš jakási rozsáhlá a více či méně dezorganizovaná země nikoho, přitažlivá svou relativní bezbranností. A nedělejme si iluze, že země nikoho končí na hranicích EU a NATO. Stav obou těchto institucí není v současné době příliš povzbudivý. Dále: baltské země jsou velmi zranitelné svou zeměpisnou polohou i přítomností poměrně silných ruských národních menšin, které mají jakýsi důvod k nespokojenosti (stejně jako ho měli Němci v předválečné ČSR). A Česká republika, Slovensko a Maďarsko jsou politicky málo konsolidované a politické strany jsou tam v soustavném pokušení využívat ruský vliv k posílení své pozice vůči svým oponentům doma, případně i vůči Bruselu či sobě navzájem. Přitom v případě těchto třech zemí jde o geopoliticky mimořádně významné území, které musí chtě Rusko přitahovat jako lehkomyslná panna notorického chlípníka.

Regionální krize přišla pro Českou republiku v tom nejnepříhodnějším okamžiku, v období, kdy česká společnost zabředla do hlubokého politického marasmu.

Především se úplně rozložil český politický systém. Česká „pravice“ projevovala už od roku 2006 poměrně velkou zavilost v zoufalém držení neudržitelných pozic. Hned na sklonku roku 2006 to přitom bylo úplně nepochopitelné: Mirek Topolánek měl celkem dobrou šanci projevit se jako demokrat a říci si v situaci politického patu o důvěru veřejnosti, kterou by byl s největší pravděpodobností dostal. Místo toho se spolehl na vrabce v hrsti, dva přeběhlíky, které mu navíc opatřil nynější prezident. Toto vládnutí skončilo během tří let v písku. Petr Nečas byl v situaci o hodně obtížnější, nicméně kdyby byl v okamžiku, kdy se Věci veřejné projevily jako totálně nespolehlivý partner, uznal svou porážku, místo aby se vystavil nestydatému politickému vydírání ze všech možných stran, byl by sobě i České republice ušetřil spoustu nepříjemností.

ČSSD, demokratická levice, čelila počínaje podzimem roku 2010 čím dál tím většímu pokušení. Nečasova vláda neustále balancovala nad propastí nebytí, zároveň však nebylo možné ji formálně legitimním způsobem v Poslanecké sněmovně svrhnout. Sociální demokraté se proto pokusili přenést politický boj na ulici, mezi nedefinovaná anarchická hnutí typu Holešovské výzvy, ProAlt, Vraťte nám stát a jak se všechna jmenovala, s využitím recyklovaných normalizačních odborů a samozřejmě KSČM. Byli přesvědčeni, že revoluční vlnu, kterou se jim takto podařilo zvednout, využijí ke svržení svých politických oponentů a poté ukočírují. Tak se jim nejprve podařilo přispět k volbě Miloše Zemana prezidentem, v létě 2013 mu pomohli konsolidovat jeho pozici, a nakonec v říjnu minulého roku nechtě dotlačili k faktickému volebnímu vítězství nezdařilejší plod revoluční vlny, kterou vzedmuli, Andreje Babiše.

Demokratické strany si navíc touto dosti indolentní politikou do budoucna skoro uzavřely možnost spolupracovat na obraně demokracie před marasmem, na němž se předtím samy podepsaly. Je třeba zdůraznit, že přesto je jejich spolupráce pořád ještě možná, ba dokonce nutná. Komunální volby v kraji Praha jsou velkou a snad taky poslední příležitostí. Spolupráce je ovšem zároveň krajně obtížná: jak to udělat, aby ty strany neztratily věrohodnost pro voliče? Tento problém naštěstí politický komentátor řešit nemusí.

Další podstatná věc je úplný rozvrat mediální sféry, provázený poměrně velkou demoralizací lidí, kteří v ní pracují. Nejde jen o Babišův zábor (útěk novinářů z něho nebyl v drtivé většině případů provázen nějakým artikulovaným sdělením, proč odcházejí) a o pracovníky veřejnoprávních médií (viz směšná petice v ČT, k níž se petenti až na výjimky báli veřejně přihlásit): ale především o podivné chování představitelů posthavlovské žurnalistiky z Bakalova mediálního impéria. A zase, nejde tu o ty, kteří se přímo a zjevně nechali Babišem koupit, nýbrž o média s aureolou svatouškovství a žurnalistické objektivity, jako je Respekt. Dávají tam (např. Jan Macháček) najevo spokojenost nad tím, že v podzimních volbách uspělo Babišovo ANO, protože by jinak vládl Zeman s haškovskou ČSSD a komunisty (jsou si opravdu tak jistí, že současný stav je lepší? Není náhodou stejný?) Ve skutečnosti prý česká parlamentní demokracie projevila svou zralost a vyspělost, protože dokázala postavit hráz nepatřičným mocenským ambicím Miloše Zemana. Jak málo těm lidem stačí ke spokojenosti! Ve skutečnosti jen pomáhají vyhánět Zemana Babišem, čerta belzebubem. A Zeman přitom zůstává, jen k němu navíc přibyl Babiš. Čeští novináři vykazují zcela všeobecně nedostatek aspoň základní solidarity v situaci, kdy jsou monopolizací mediálního vlastnictví ohroženy takové hodnoty, jako je svoboda projevu (je mi líto, ale tiché, neformální souručenství babišovců a bakalovců je jakýsi virtuální kartel).

Jak je ale vůbec možné něco na první pohled tak neskutečného, jako je neformální solidarita mezi vyznavači Pravdy a Lásky a dejme tomu pragmatiky, kteří se pokoušejí změnit demokratický stát v monopolní firmu?

(zbytek textu doplním zítra, tj. v pondělí 10. března nejpozději večer).

9. března 2014