Spor o kmotry

Motto: Hrdiny další etapy transformace už nebudou politici, ale podnikatelé. Václav Klaus, 1994

Na naší politické scéně se rozhořel vášnivý spor o kmotry. Spor zuří mezi Bohuslavem Sobotkou, předsedou ČSSD a premiérem české vlády, a Andrejem Babišem, jeho ministrem financí, velkopodnikatelem a největším českým mediálním magnátem v jedné osobě. Jde o to, kdo jich má víc. Pozadím sporu je přetahování o Prahu. Praha má všeobecně, a zvlášť dnes, na politické mapě České republiky výsadní postavení. Je to hlavní město, zároveň kraj a zároveň odedávna všeobecně uznávané hlavní politické a kulturní centrum české národní společnosti. A zároveň taky jediná oblast, kde doposud nezvítězily „nové pořádky“. Loni v druhém kole prezidentské volby tu daly dvě třetiny voličů hlas protikandidátovi dnešního prezidenta. V zastupitelstvu kraje-města mají velkou převahu strany, které tvořily páteř „starých pořádků“, polistopadového demokratického režimu (ODS, ČSSD a TOP09), ani v podzimních volbách do Poslanecké sněmovny tu ANO, KSČM a Úsvit nedopadly tak jako v ostatní ČR a nynější vládní koalice by se tu byla prosadila nanejvýš s odřenýma ušima. Je nepochybné, že tuto situaci bude chtít zejména Andrej Babiš v nadcházejících komunálních volbách výrazně změnit. Proto potřebuje posílit stranickou základnu v Praze a představit atraktivní kandidátku. Nejprve přetáhl sociálním demokratům do čela své pražské organizace místostarostku Prahy 10 JUDr. Radmilu Kleslovou, pak získal některé lidi z pražské TOP09 a ODS, a konečně „osobnosti“ (např. pražského exprimátora Jana Kasla jako lídra kandidátky). Sobotka reagoval podrážděně tím, že pražskou ANO začínají ovládat kmotři z pražské ODS a TOP09, Babiš kontroval poukazem na politiky ČSSD Hulinského a Pocheho, kteří se už od Bémových dob výrazně podílejí na správě Prahy.

Do sporu se nakonec vložil ze své funkce nejvyššího politického arbitra ČR prezident Zeman. Pro tu roli se hodí mj. už proto, že podle vlastních slov nemá na kmotrovské prostředí vůbec žádné vazby (tedy na to české; o Lukoilu lze pouze spekulovat). Upozornil, že „naše strany na rozdíl od západoevropských stran mají v průměru … desetkrát méně členů v přepočtu na obyvatele než v té západní Evropě“ a „to malé množství členů těžko může ovlivnit vliv tzv. politických podnikatelů“.

To je ovšem pravda. A teď: kdo je hlavním viníkem toho stavu? Svou roli jistě sehrála kompromitace slov politika a politické strana v době, kdy jsme patřili k ruskému komunistickému impériu. Ale na dnešním smutném stavu se velmi podstatně podepsal Václav Havel a jeho spolupracovníci z první polistopadové politické garnitury. Havel už předtím, v době Charty, kritizoval zkostnatělý západní systém demokratických stran a vyslovil se pro to, co se uplatnilo v disidentské „existenciální revoluci“, totiž pro sdružování lidí ad hoc k určitému konkrétnímu projektu a pro politiku postavenou na osobnostech. Ještě před listopadem se ostře vymezil proti jiné disidentské skupině, Demokratické iniciativě, která upřednostňovala tradiční politickou strukturu a snažila se prosadit, aby z nezávislých iniciativ tak či onak politicky orientovaných (DI, HOS, Obroda a Nezávislé mírové sdružení) vznikly zárodky nezávislých politických stran. Výsledkem havlovského pojetí bylo Občanské fórum, kvazistrana bez členů (měla jen aparát), která by se byla velmi dobře hodila k manipulování společnosti, kdyby ovšem byla vydržela a byla dostatečně funkční. Havel, jeho stoupenci a následovníci zaplatili pak za svůj omyl tím, že nikdy nedokázali vytvořit dostatečně funkční politické těleso a stali se snadnou kořistí Václava Klause.

Klausův koncept politiky byl realističtější, stavěl na standardních politických stranách. Klaus byl ale zároveň, a to již někdy od šedesátých let minulého století, přesvědčen, že tržní hospodářství, postavené na soukromém vlastnictví, si dřív nebo později demokratické prostředí samo vynutí. A velkou váhu přikládal spolupráci s podnikateli. Spontánně vznikající podnikatelský sektor se ovšem rekrutoval z lidí, kteří měli jakýsi přístup ke kapitálu, a důležitou roli přitom hrály rodiny manažerů normalizačního hospodářství, veksláci a důstojníci či aspoň agenti StB (ty tři okruhy se navzájem často překrývaly). Strany v Klausově pojetí musely sice mít členstvo, ale ne moc početné, aby se těmto partnerům nové politické elity zbytečně nepletlo pod nohy. Tak se zrodili „kmotři“ jako politický fenomén.

Pro spravedlnost je třeba dodat, že Klaus i Havel ovlivnili polistopadový režim i v dobrém (Havel asi více) a že se podíleli na vybudování liberálního a demokratického politického prostředí a nové zahraničněpolitické orientaci ČR.

Divokou protikorupční revolucí, která nakonec vynesla na politické výsluní Andreje Babiše, vstupujeme do třetí etapy. Zhmotnila se v ní Klausova vize z roku 1994, kterou jsme si tu dali za motto. To, co v posledních dvou-třech letech zažíváme, je něco v dosavadních dějinách lidstva zcela ojedinělého: široce založené sociální a revoluční hnutí, v jehož čele stojí miliardáři (zvláště jeden). Václav Havel a jeho lidé chtěli budovat nové pořádky bez veřejnosti i bez ekonomického zázemí, protože byli přesvědčeni, že jejich boj proti komunistickému režimu a utrpení, které přitom museli postoupit, jim dává dostatečnou morální legitimaci k vládnutí. Václav Klaus byl přesvědčen, že k politickému vládnutí je rozhodující dostatečná podpora nové, spontánně vznikající (a do značné míry „recyklované“) podnikatelské elity. A teď se podnikatelská elita dopracovala k přesvědčení, že k vládnutí nepotřebuje tak dalece ani veřejnost, která se přece dá snadno zblbnout, zkorumpovat a zmanipulovat, ani „politiky“, pro něž platí totéž. A ani kmotry: Pan Babiš na rozdíl od pana Sobotky a Klausových nástupců a dědiců o žádné nestojí, je totiž sám sobě kmotrem. Je to daleko transparentnější a přehlednější, nemusí se kout potají žádné pletichy, které pak s obtížemi rozkrývá policie. Spojuje se tu v jednu komplexní bytost mocný velkopodnikatel, mediální magnát, politik a významný vládní činitel. Bude krajně obtížné se s tímto fenoménem politicky vypořádat.

Přesto je možné (a samozřejmě nezbytné) „novým pořádkům“ čelit: na základě rehabilitace politiky, oproštěné jak od ujetých havlovských utopických představ, tak od klausovské manipulace. A je třeba, aby se o to pokusily polistopadové demokratické strany jak každá sama u sebe, tak ve vzájemné loajální spolupráci, které se budou muset teprve učit. A aby byly postaveny pod veřejný tlak. Podzimní komunální volby, zejména ty v Praze, budou příležitostí – nejspíš na dlouhou dobu tou poslední.

2. března 2014