Šperky a zásadní otázky celospolečenského významu

Podnět k těmto řádkům mi dal článek z posledního Respektu „Náhrdelník pro paní Janu“, mimo jiné i proto, že tentokrát je podepsaný, a to hned třemi autory najednou. Jeho východiskem jsou luxusní dárky, které údajně dostávala někdejší vrchní ředitelka Nečasova kabinetu Jana Nagyová. K některým se přihlásili dva právníci renomované firmy WGM. Oba prý měli kontakty na manažery velkých státních firem a mohli tedy ovlivnit zakázky, které ty firmy udělovaly. Paní Nagyová dostala dárků víc, přičemž certifikáty, které k nim policie nalezla, prý napovídají, že nákupy většinou nesou znaky konspirace a snahy co nejvíce zatemnit jméno skutečného kupce. To všechno vzbuzuje „určité podezření“.

Článek se opírá o informace „z policejních zdrojů“. Zdroje tvrdí, že jsou teprve na začátku a zatím ani neví, zda byly ty dárky vůbec trestnými činy. „Uvidíme, co přinese další vyšetřování“.

Nemohu si nechat pro sebe, že i tento způsob novinářského psaní v tomto „celospolečenském“ kontextu vzbuzuje – aspoň ve mně - ne snad přímo podezření, ale určité pochybnosti. V létě minulého roku se rozjela široce založená akce „orgánů činných v trestním řízení“, která probíhala ve třech rovinách: zneužití vojenského zpravodajství, poslanecké trafiky, případ „kmotrů“. Zatímco v trestně právní rovině se neodehrál žádný velký pokrok, politický dopad byl bleskový a bytelný: pád vlády, zhroucení Poslanecké sněmovny, která se nakonec raději sama rozpustila, předčasné volby, jež důkladně přepsaly systém politických stran v ČR, a ustavení „Nových pořádků“. Něco podobného je třeba pokrýt ideologicky. Představitelé „orgánů“ (naposled v Mladé frontě Dnes 21. 11. minulého roku ředitel ÚOOZ plk. Šlachta) mluví o tom, že jsou na stopě nebezpečnému klientelistickému systému, založenému na propojení mnoha aktérů. Jde o hydru propojující podnikatele, politiku, státní správu, a dokonce i justici. A v souvislosti s ní se otvírají „zásadní otázky celospolečenského významu“ (viz zase nedávné prohlášení VSZ v Olomouci).

Podezřelí (nyní Nagyová, Rittig, Nečas) nepřitahují zrovna sympatie veřejnosti, ve větší či menší míře i vlastní vinou. Není tedy těžké pro novináře (třeba teď zrovna ty z Respektu) budovat policejnímu tažení public relations. Jako by úlohou novinářů bylo přesvědčit předem pomyslnou porotu veřejného mínění o vině podezřelých. Jejich vina je přitom tak trochu zástupná a tedy kolektivní: stojí před soudem národa za všechny korupčníky a tuneláře.

V průběhu dalšího projednávání těch případů ovšem nepůjde o to, aby se prosadil „hlas lidu“, který má vždycky pravdu, ale o výkon spravedlnosti, která znamená víc, než prosazení vůle lidu. Lid se může mýlit, zároveň ovšem platí, že lid je vždycky možné, a tedy i nutné přesvědčit o tom, co je správné a spravedlivé. Což je povinnost myslících lidí. K tomu je třeba nezávislost a kritický odstup, a platí to i pro novináře. Pokud se tohle všechno neuplatňuje, hrozí, že se v atmosféře politické psychózy výkon spravedlnosti změní více či méně v lynč.

A tak se nemohu ubránit analogii nynějšího protikorupčního tažení s jedním dosti dávným případem, který vešel do českých dějin pod názvem hilsneriáda. Jako každá analogie má své meze, je ovšem, jak analogie bývají, zároveň i poučná. Ani tenkrát nebyl obžalovaný pro českou veřejnost nijak zvlášť přitažlivý: mladý asociál mdlé mysli, a k tomu ještě Žid. Nešlo ovšem jen o jeden trestně právní případ („rituální vražda“), ale o „zásadní otázky celospolečenského významu“, totiž o to, aby se aspoň podle představ tehdejších českých nacionálů česká společnost bránila před nebezpečným klientelistickým systémem, založeným na propojení mnoha aktérů, před hydrou, propojující podnikatele, politiku, státní správu a dokonce i justici – tenkrát to bylo, zase podle českých nacionálů, „mezinárodní židovstvo“, případně „židovská plutokracie“. A neblahou roli v tažení proti hydře sehráli i nezodpovědní davoví štváči typu JUDr. Karla Baxy či noviny jako Národní nebo Radikální listy.

Podstatné je, že rakouská justice tehdy totálně selhala. Obvinění z rituální vraždy sice vzalo za své, ale Hilsnera odsoudili, ač je naprosto zjevné, že vraždu (přesněji řečeno vraždy, při opakovaném líčení mu přišili ještě jednu navíc) nespáchal. Jistě, lidem jako Leopold Hilsner se nestavějí pomníky. To ale ještě neznamená, že by se měli stávat obětí justičního lynče.

V souvislosti s dnešním protikorupčním tažením se ovšem otevírají opravdu „zásadní otázky celospolečenského významu“. Obrovská frustrace české společnosti z polistopadového vývoje je v mnoha ohledech pochopitelná, stejně jako frustrace policistů a státních zástupců z toho, že hájemství vysoké politiky pro ně bylo dlouho „zakázaným městem“. Frustrován je ovšem kdekdo: stoupenci havlovské Pravdy a Lásky z toho, že lépe organizovaní klausovci (přívrženci Neviditelné Ruky Trhu) byli v minulosti politicky úspěšnější. Socialisté z toho, že „pravičáci“ měli nad nimi až donedávna vrch. Česká společnost je nabitá nenávisti, a pravdoláskaři i trhurukaři, pravičáci i socialisté v návalu nespravedlivého vzteku snadno přehlédnou, že „polistopadový režim“ byl přes všechny své zjevné nedostatky zatím tím nejlepším a nejlidštějším, co bylo za posledních sto let v této zemi vytvořeno. Že se na něm podíleli v dobrém i ve zlém, a proto za něj nesou společnou zodpovědnost. A že by měli být schopni ho dnes společně hájit, a ne se jedni proti druhým spojovat s hlasateli „Nových pořádků“ - a je mi líto, bezděčně se tak podílet na jeho likvidaci. Třeba ještě není pozdě.

25. února 2014