Případ Nečas: politické uplacení nebo politické vydírání?

Olomoucké vrchní státní zastupitelství obvinilo Petra Nečase z podplacení tří bývalých poslanců, z nichž dva dostali za složení mandátu funkci ve státních firmách.

Tvrdit, že by se premiér Nečas obrátil na poslance, kteří byli rozhodnuti hlasovat proti určité předloze, s nabídkou funkcí ve správních radách státních firem (tedy osobního prospěchu) a oni kvůli tomu změnili svůj názor, je ovšem dosti úzká a účelová interpretace toho, co se stalo. Za prvé, nešlo jen o zákonnou předlohu, nýbrž i o důvěru vládě, jejíž vyjádření bylo s hlasováním spojeno. A za druhé, poslanci nehlasovali „pro“ místo původního „proti“, ale vzdali se mandátu, tj. ukončili své působení ve vysoké politice. Takže: poslanci, jejichž pozice v ODS, ve vládě a v parlamentu byla předtím oslabena, dostali slabou vládu do úzkých, protože na jejich hlasování nyní záviselo její bytí a nebytí. Protože se však nesetkali s podporou na kongresu strany, netroufli si nakonec vládu potopit, couvli a vzdali se mandátů. Pak dva z nich dostali zmíněné posty. To, co nabyli, je nesrovnatelné s tím, co ztratili. Nešlo tedy o úspěšnou politickou korupci, nýbrž o neúspěšné politické vydírání. To je „obsahová“ stránka věci.

Věc však má i svou stránku „formálně právní“. Prohlášení státního zastupitelství, které provázelo obvinění Petra Nečase z uplácení, hovoří o tom, že v této kauze jde o zodpovězení otázky, zda se mají poslanci při výkonu funkce řídit svým nejlepším vědomím a svědomím. Obvinění tří poslanců se odvolává na poslanecký slib, v němž se mj. říká: „Slibuji… že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“ Jde o dobrovolný morální závazek, na jehož závaznosti nemění nic, že za něj nejsou stanoveny sankce - ostatně to ani nejde, za soulad se svým svědomím si ručí každý sám a nedá se nijak kontrolovat, a neexistuje ani žádný státní orgán, který by byl oprávněn s konečnou platností rozhodnout, co je v tom či onom případě zájem lidu a co ne. Slib je zároveň třeba chápat v souvislosti s článkem 26 ústavy, podle něhož poslanci a senátoři vykonávají mandát v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázání žádnými příkazy. To znamená, že pokud by někdo (např. předseda klubu, předseda strany nebo nedej Bože prezident republiky) na poslance tlačil, aby hlasoval tak či onak, může se poslanec odvolat na to, co je podle něho v souladu s jeho svědomím a se zájmem lidu, tj. co považuje za správné, a nikdo se mu do toho nesmí plést. Nutným rubem toho práva je skutečnost, že žádný státní orgán nemá oprávnění a vlastně ani možnost zkoumat, zda poslanec v tom či onom případě hlasoval v souladu se svým svědomím a se zájmem lidu. Přesněji řečeno, zda se tak rozhodoval, protože nemusí být jen pro, proti či zdržet se, ale může se hlasování nezúčastnit či vzdát se před hlasováním mandátu, což je též rozhodnutí o návrhu.

Celé velké protikorupční tažení probíhalo ve třech rovinách: šlo o údajné zneužití Vojenského obranného zpravodajství, o tzv. korupční aféru expremiéra a třech bývalých poslanců a o případ „kmotrů“. Jediným hmatatelným důsledkem zatím byla důkladná proměna politické situace: pád vlády, rozpuštění Poslanecké sněmovny a předčasné volby, v nichž byl důkladně překreslen systém politických stran v ČR. Pokud by výsledkem orgánů činných v trestním řízení úsilí mělo být jen toto, vznikla by přinejmenším otázka po politické odpovědnosti iniciátorů akce a těch, co ji prováděli. Je tedy z lidského hlediska pochopitelné, že v šetření všech tří rovin intenzivně pokračují a pokoušejí se dokázat jejich propojení v mocnou korupční hydru. Zároveň ovšem poslední vyjádření Vrchního státního zastupitelství v Olomouci k případu Nečas vzbuzuje obavy: odpověď na zásadní otázku celospolečenského významu o tom, zda a nakolik se mají poslanci řídit svým svědomím a vykonávat mandát v zájmu všeho lidu, kterou v tomto případu orgány činné v trestním řízení sugerují, může mít vážný dopad na stav politických svobod a právních jistot v naší zemi.

17. února 2014