Žádný orgán nemá právo zasahovat někomu do svědomí

E15: Podle olomouckého žalobce Ivo Ištvana by trestní stíhání Petra Nečase mělo zodpovědět otázku, zda se mají poslanci ve smyslu svého ústavního slibu řídit svým nejlepším vědomím a svědomím a mandát vykonávat v zájmu všeho lidu nebo zda a nakolik je přípustné, aby jejich rozhodování mohlo být ovlivňováno slibem nebo poskytnutím osobních výhod. Je toto zdůvodnění přijatelné?

Nemyslím si, že by státní zastupitelství nebo jiný státní orgán mohlo rozhodovat o tom, nakolik se někdo, ať už poslanec nebo neposlanec, řídí nebo neřídí vlastním svědomím. A zároveň si nemyslím, že by nějaký státní orgán byl povolán k tomu, aby rozhodoval o tom, co je v zájmu lidu a co ne. Státní orgány rozhodují o konkrétním řešení konkrétních problémů, a veřejnost má právo v každém tom případě hodnotit, zda to řešení bylo či nebylo v zájmu lidu. Je to věc svobodné diskuse, která nakonec může vést ke shodě na správné věci. Jak signalizuje vyjádření vrchního státního zastupitelství v Olomouci, které jste zmínil, bude takové veřejné diskuse zejména v případu Nečas velmi zapotřebí. Rozhodování o vině a nevině se nesmí vést na vlně nezodpovědně rozpoutaných davových vášní.

E15: Státní zastupitelství ovšem vychází z poslaneckého slibu. Proč ho nelze takto vysvětlovat?

Slib, že poslanec bude vykonávat mandát v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí je dobrovolný morální závazek. Je důležitý pro poslance – poslanec se na něj může, lépe řečeno musí odvolat tehdy, pokud by na něm někdo chtěl, aby udělal něco, co podle jeho názoru není v zájmu lidu a proto ani s jeho svědomím, tedy jednoduše řečeno, co není správné. Má chránit poslance před papaláši a lobbisty. Žádný papaláš a žádný lobbista naopak nemá právo rozhodovat o tom, co z poslancova jednání je v zájmu lidu, natož co je v souladu s jeho svědomím, a v případě domnělého nesouladu z toho vůči němu vyvozovat nějaké sankce. Zájem lidu neurčují papaláši, ač během celých lidských dějin měli většinou sklon se tak tvářit. Slib poslance je tedy, okřídleně řečeno, závazkem ke svobodě, je mu třeba rozumět v souvislosti s článkem 26 Ústavy, v němž se konstatuje, že poslanec vykonává svůj mandát v souladu se svým slibem a není při tom vázán žádnými závazky. Nemůže být používán jako klacek orgánů na nepohodlné poslance. Podobně tzv. indemnita („Poslance ani senátora nelze postihnout pro hlasování v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo jejich orgánech“) neznamená, že poslance nelze postihnout, i když je jeho hlasování zločinné, nýbrž že „orgány“ (včetně soudů!) nemají co strkat nos do jeho hlasování a do toho, co k němu vedlo (tj. např. prohlašovat je za zločinné). Státní zastupitelství, jak plyne z jeho prohlášení k případu Nečas, projevuje znepokojivý sklon obrátit tyto zásady naruby. To by mohlo vést k destrukci občanských svobod a právních jistot v naší zemi. Proto jsme se s přáteli z Klubu na obranu demokracie rozhodli proti takovým pokusům „orgánů“ vystoupit a požádat veřejnost o podporu.

E15: Co říkáte na načasování postupu žalobců? I když podle žalobkyně Bradáčové Nečasovo obvinění skutkově nijak nesouvisí se zatčením lobbisty a podnikatele Ivo Rittiga, uskutečnit takové kroky ve dnech vzbuzuje určité pochybnosti. Navíc v úterý má Poslanecká sněmovna hlasovat o důvěře vládě.

Nemyslím si, že by to obojí souviselo s hlasováním o důvěře vládě. „Přísnost na politiky“ u prostého českého člověka sice nepochybně boduje, ale o osudu vlády nebude rozhodovat plebiscit, nýbrž Poslanecká sněmovna. Jinak je pravda, že „orgány činné v trestním řízení“ jsou pod tlakem, který si ovšem zavinily samy. Loni v létě velkolepě vytroubené tažení proti hydře korupce sice smetlo vládu, vedlo k seberozpuštění Poslanecké sněmovny a k předčasným volbám, které překreslily politickou mapu republiky a legitimovaly demagogii a populismus. Nepodařilo se však zatím prokázat, jak je propojen hospodářský zločin s údajným politickým zločinem v jedno smrtící monstrum. Je nepochybné, že se orgány činné v trestním řízení nesmí zastavit před branami politiky, a že s tím byl v minulosti problém. Zároveň je ovšem docela nepřípustné, aby se jejich úsilí omezilo na řádění za branami politiky. Pokud se orgánům činným v trestním řízení v tomto významném případě nepodaří osudové propojení hospodářské kriminality s vysokou politikou prokázat, je třeba trvat na tom, že se v takovém případě nesmějí zastavit ani takříkajíc před sebou samými: protože podezření z propojování trestně právních a politických aktivit je stejně vážné jako propojování politiky s hospodářskou kriminalitou.

17. února 2014