V zájmu všeholidu: Česká republika versus Nečas

Vrchní státní zastupitelství v Olomouci zahájilo trestní stíhání Petra Nečase ve věci uplacení podle §332 odst. 1 trestního zákona.

Je to jakýsi slabý, ale zřetelný náznak toho, že dnešní „nové pořádky“ by se záhy mohly podobat pořádkům dosti starým. A neměl by tedy být přeslechnut.

Nejprve se sluší připomenout, o co v událostech před rokem a půl šlo: na podzim roku 2012 byl premiér slabé koaliční vlády vystaven politickému vydírání ze strany poslanců ODS Tluchoře, Fuksy a Šnajdra. Nešlo v první řadě o daňový balíček, ale o pád vlády, protože vláda spojila s hlasováním o balíčku hlasování o důvěře. Rebelům (s prezidentem Klausem v zádech) se ovšem nepodařilo získat dostatečnou podporu na kongresu ODS, polekali se (spisovný výraz), vzdali se mandátů a dva pak dostali jakési funkce ve státních firmách.

Situace by byla aspoň trochu přehledná, kdyby vzbouřenci dostali funkce ve státní správě a kvůli tomu hlasovali v PS za balíček a vládu. Ztráta poslaneckého mandátu však znamená konec ve vrcholové politice, a funkcí ve státní firmě se dá vyvážit jen v očích těch, kteří pohrdají politikou a všechno převádějí na prachy. Kromě toho, prokázat to vše jde jen tak, že se všichni účastníci přiznají. Nejlépe na mučidlech. Člověk může dokázat všechno, jen ne počestnost svých pohnutek. Pohnutek má člověk vždycky spoustu, a nějaká více či méně nepočestná se mezi nimi taky najde. Vysoké nasazení morálních ctností a kriminalizace politiky vedou nakonec vždy k tomu, že se politika stane nemožnou: Tj. že se vytvoří situace, kdy bude možné v každém okamžiku kohokoli za cokoli zavřít a bude záležet jen na benevolenci „orgánů“, zda přimhouří očko a nevyužijí svých takto neomezených možností. Fanatismus jde, jako ostatně vždycky, ruku v ruce s darebáctvím.

A pokud jde o všeholid a jeho zájmy: poslanec zastupuje v parlamentu zájmy těch, kteří ho volili, což nikdy nebývá všeholid (ten ostatně ani nemá hlasovací právo). Prostředníkem při získávání hlasů bývají v civilizovaném světě politické strany. Ve střetnutí a vyrovnávání těchto dílčích zájmů se děje spravedlnost, tedy něco, co má být společným zájmem všech občanů státu. Má být rozhodčím ve věcech spravedlnosti, a v posuzování toho, zda byli účastníci dění vedeni dostatečně počestnými úmysly, policie a státní zastupitelství?

Zbývá se zmínit o okolnostech oživení „případu Nečas“. Chápu, že „orgány“ jsou ve složité situaci. Okázalé a velkolepě vytroubené tažení proti hydře korupce mělo zatím jediný hmatatelný výsledek: do několika dnů padla vláda. Smyslem akcí orgánů ovšem nemá být svrhávání vlád, pokud to svržení není provázeno (nebo je nenásledují) další hmatatelné výsledky. „Orgány“ jsou tedy v jistém slova smyslu v úzkých a musí nutně někoho ulovit.

Expremiér Nečas se k tomu účelu nabízí vlastně sám od sebe: odešel z politiky a nemá už žádné politické krytí.

Vhodná je i chvíle, zvolená k lovu. Moci se ujala nová vláda, která bezpochyby dostane důvěru PS. Nové mnisterstvo spravedlnosti, jak se zdá, bude přát babišismu i jakobinismu (duo Válková – Marvanová). Zároveň nelze odhlédnout od toho, že druhý nejmocnější muž vlády a ministr financí Andrej Babiš se potřebuje nějak vyrovnat se svým předchůdcem v úřadu a faktickou hlavou opozice. K tomu je třeba, aby protikorupční vlna zůstala vzedmutou.

Trosky opozice v nynějším politickém systému (TOP09, ODS) jsou dnes málo důvěryhodné a mohou si za to samy. Bylo by bláhové vkládat do nich nějaké velké naděje. Je však zároveň třeba bránit tomu, aby z takto devastovaného prostředí nebyly vyluxovány poslední zbytky opozice, nadto ve jménu „všeholidu“.

Proto má „Nečasův proces přece jen trochu podobný význam jako kdysi ten Hilsnerův (omlouvám se panu Nečasovi za tu metaforu). Nikdo samozřejmě nemůže a nebude upírat Státnímu zastupitelství právo vznést proti komukoli obvinění. Ale vždycky, a za dnešních „nových pořádků“ zvlášť, je třeba dbát na to, aby řízení mělo řádný zákonný rámec, aby se ke slovu nedostávala velkohubá demagogie a aby davové vášně nenabyly vrchu nad korektním dodržováním formalit, o něž (a nikoli o Pravdu a Lásku) v demokracii jde v první řadě. To by měl být dnes, prosím, hlavní zájem všeholidu.

12. února 2014