Církevní restituce: dobrovolně povinné ústupky?

Církevní restituce jsou zjevně jeden z problémů, které se ČSSD v průběhu lítého třídního boje s pravicí vymkly z rukou. Prostý paroubkismus („Všechno zrušíme“) už není atraktivní, mj. i vzhledem k tomu, že sociální demokraté v koalici potřebují z estetických důvodů i KDU-ČSL. A tak teď sociální demokraté hledají cestu, jak ze šlamastiky ven. Schůdnou cestou se jeví kompromis mezi tím, co bylo uzákoněno a zakotveno ve smlouvách, a revolučním řešením. ČSSD (i hnutí ANO) by rády dosáhly toho, aby církve a náboženské společnosti místo 59 miliard finančních náhrad, které jim podle zákona a navazujících smluv náleží, nakonec dostaly o třináct miliard méně. Částka, uvedená v zákonu, prý totiž neodpovídá cenám zemědělské a lesní půdy z roku 2010. Protože zrušení zákona, ne nějž navazují řádně uzavřené smlouvy, by znamenalo vážné právní problémy, má vláda zájem na tom, aby se tak stalo formou dohody. Protože dohoda je zatím nepravděpodobná (jednání neuspěla a další kolo proběhne v březnu), členka vyjednávacího týmu za ČSSD senátorka Gajdůšková jednak naznačila, že by vládní strany mohly „hlesat další odbornou autoritu“, a jednak prohlásila, že ovšem třináct miliard „není striktní částka“, což je obtížné vyložit si jinak než ochotu handrkovat se. Církve a náboženské společnosti jsou zároveň pod intenzivním mediálním tlakem (zvlášť aktivní je v této věci už tradičně deník Právo), který zároveň vychází vstříc většinovému mínění české společnosti, že církve a náboženské společnosti jsou instituce neužitečné, ne-li přímo škodlivé. To ostatně děje každé menšině v ne zcela kultivované společnosti.

Obávám se, že dohoda mezi církvemi a státem, jak si ji představují hlavy ČSSD, by měla být dobrovolná v tom smyslu, že se církvím napřed názorně vysvětlí, co se s nimi stane, pokud se pro ni zcela dobrovolně nerozhodnou. Je to dobrovolnost podle zásady, že svoboda je poznaná nutnost, jak doputovala od Hegela přes Marxe, Lenina, Stalina a normalizační ideology až na dnešní ústředí ČSSD. Pokud by snad církve na toto pojetí svobody přistoupily, budou je taky do budoucna pro dnešní „nové poměry“ legitimovat.

Pěkným a pro českého člověka pochopitelným příkladem dohody, uzavřené na základě teze o svobodě jako o poznané nutnosti, je v mezinárodně politické oblasti Mnichovská dohoda. Nutnost byla tehdy tak nutkavá, že se nás ani nikdo na nic neptal. Dohoda měla i velkou podporu ve veřejnosti (tedy v té západní). Nebyla v mezinárodní politice první toho druhu a bohužel ani poslední: příklady bývají svůdné. Mluvilo se o diktátu. Diktát může být někdy na místě (např. v roce 1989 byl vůči poražené KSČ u nás na místě daleko tvrdší diktát, než k jakému pod nejapným heslem „nejsme jako oni“ nakonec došlo). Co ale není na místě nikdy, je diktát, který se vydává za dohodu.

Senátorka Gajdůšková ještě před víkendovým neúspěšným jednáním řekla Právu, že by církve měly mít „minimálně“ povinnost zveřejňovat výroční zprávy stejně jako ostatní veřejné instituce, přičemž „nejlepší by bylo, kdyby církevní subjekty s penězmi hospodařily na transparentních účtech“. Zdá se, že to na představitele církví udělalo dojem, protože se církve podle generálního sekretáře České biskupské konference Holuba dobrovolně zavázaly ve výročních zprávách informovat o výši prostředků, které věnovaly nebo hodlají věnovat na veřejně prospěšné aktivity, tedy do sociálních služeb, vzdělávání nebo na opravy církevních památek. K tomu si nemohu odpustit dvě poznámky: za prvé, pokud jde o finanční náhrady, církve nedostávají od státu dotace, ale to, co jim patří. Jsou to jejich peníze, nikoli státní. Představte si, že vám policie ČR slíbí vrátit tisícovku, kterou Vám kdysi kdosi ukradl a oni ho dopadli, ale jen tehdy, pokud se zavážete, že s ní budete řádně a zodpovědně nakládat a ona bude mít možnost to kontrolovat: to by se snad opovažovalo za drzost i v našich dnešních poměrech. A za druhé, smysl odluky církví od státu spočívá v tom, církve jsou soukromé subjekty, které žijí ze svého a do jejich provozu státu nic není, pokud neporušují ústavu a zákony. Přitom nelze předpokládat, že budou zákony porušovat, a žádat na nich, aby předem prokazovaly svou nevinu, nýbrž v případě porušení zákona má stát povinnost dokázat, že se tak stalo. (Samozřejmě, že pokud snad někdy stát církvi poskytne nějakou vyslovenou podporu za tím či oním účelem, bude přirozené, když církev vykáže, jak s ní naložila).

Takže: považuji za nebezpečné a neužitečné dělat pod tlakem situace „dobrovolně“ ústupky, které fakticky vycházejí z presumpce viny. Ti, kteří je vyžadují, se jimi stejně nenasytí.

9. února 2014