Česká reflexe „ruské otázky“

Čeští politici, publicisté a političtí myslitelé se Ruskem zabývali už od vzniku novodobé české politiky ve čtyřicátých letech 19. století. Důvody jsou pochopitelné: byl tu mocný slovanský stát (etnická spřízněnost měla v romantické době mimořádný význam), z něhož vyzařovala jistá vstřícnost vůči „utlačeným bratrům na západě“, a zároveň chyběly úplně přesné informace o tom, jak vlastně vypadá a co všechno ho ke vstřícnosti motivuje. Zároveň si čeští politici a političtí spisovatelé snadno spočítali, že vzhledem ke své relativní odlehlosti nemůže pro českou společnost znamenat žádné potenciální nebezpečí (situace se výrazně změnila až v době druhé světové války). To vše svádělo k tomu, aby se s Ruskem pracovalo jako s mocenským faktorem pro virtuální i skutečnou českou politiku v situaci, kdy se našim politikům jakýchkoli mocenských faktorů zoufale nedostávalo. Zároveň i odpovědně myslící a kritičtí lidé projevovali u nás jakousi rozkolísanost až nepevnost. Je těžké se tedy ubránit otázce, zda a nakolik si Češi svůj problém s Ruskem způsobili sami. Budu se věnovat postupně čtyřem významným osobnostem devatenáctého a dvacátého století (Karel Havlíček, František Palacký, T. G. Masaryk, Edvard Beneš). Omlouvám se, že mne časová tíseň nutí být velice stručným.

1. Karel Havlíček

Havlíček na rozdíl od blouznivců typu Jána Kollára znal Rusko z vlastní zkušenosti. Ve svém článku Slovan a Čech z roku 1846 konstatoval především realisticky: jsme Češi, nikoli Slované. „Jméno Slovan je a zůstává vždy jen jménem zeměpisným a vědeckým, nikoli však jménem sympatie, s jakou každý národ jméno své vyslovuje“, protože „nejen jazyk, nýbrž také obyčeje, náboženství, vláda, vzdělanost, sympatie aj. dohromady národnost, a tedy i rozdíly mezi rozličnými národy tvoří“. A za druhé, projevil krajní skepsi k důvodům ruského zájmu o slovanské národy střední Evropy: „dosvědčiti mohu, že Rusové s ostatními Slovany nikoli bratrsky, nýbrž nepoctivě a sobecky smýšlejí. Jak směšno, jak neprakticky bylo by s tajným nepřítelem svým, kterým rouchem bratrským chtivost svou jen zakrývá, bratrovati se!“ A vyzýval k ostražitosti.

Přesto v roce 1850, v době nástupu Bachova absolutismu, neodolal pokušení hledat tu oporu: mluví najednou o „Rusech, našich slovanských bratřích, národu velkém, dobromyslném, čiperném, zachovalém ve staroslovanských dobrých obyčejích“, „od kterého se i my… pro budoucnost ještě mnohého dobrodiní nadíti můžeme“ a má uznání i pro ruskou vládu: „Nesmí se vůbec mysliti, že jest ruská vláda tak nesmyslná a tak tatarská, jak se to jeví v popisech zvlášť německých cestovatelů a žurnalistů… ruský absolutismus jest mnohem snesitelnější než rakouský absolutismus před rokem 1848, protože jest pohyblivý, živý, poněvadž zamezuje sice národu všechen podíl v politice a ve vládě, ale otvírá mu za to nesmírné pole pokroku v každém jiném ohledu.“ Skoro vzápětí nato, zklamán z ruské vstřícnosti vůči Rakousku a Prusku, se ale vrací k původní skepsi: „Kdo chce o politice ruského cára dobré ponětí míti, musí si přede vším jiným pomyslit, že ještě jak živ nikdo z ní nic dobrého nezakusil, že tato politika u sebe začíná a u sebe končí a při tom při všem jen sebe na zřeteli má, a že komu pomáhá, o toho také již smýšlí.“

2. František Palacký

Palacký projevil velmi kritický postoj k tomu, co by mohla českému národu nabídnout ruská monarchie, už ve známé pasáži z Dopisu do Frankfurtu v r. 1848: „Víte, pánové, která mocnost drží veškeren veliký východ našeho dílu světa; víte, že tato mocnost, již nyní vzrostši se u velikost ohromnou, sama ze sebe a každého desítiletí větší měrou se sílí a vzmáhá, nežli to díti se může v zemích západních; že jsouc ve středu svém nepřístupna skoro každému outoku, stala se již dávno nebezpečnou svým sousedům; i ačkoli majíc také na půlnoci bránu otevřenu, že vždy přece, přirozeným vedena pudem, zvlášť na jih rozšiřovati se hledí a hleděti bude; že každý krok, který by na této cestě dále ještě učinila kupředu, hrozí během čím dál tím rychlejším zploditi a založiti univerzální monarchii, tj. nepřehlédnutelné a nevyslovitelné zlé, neštěstí bez míry a hranic, jehož bych já, Slovan tělem i duší, pro dobré lidské neméně těžce želel, byť i tato monarchie prohlašovala se za slovanskou.“ Na počátku sedmdesátých let 19. století, po ztroskotání českých snah o česko-rakouské vyrovnání a zřejmě taky pod vlivem reforem Alexandra II., píše však v Doslovu k Radhostu, že už se nebojí ruské univerzální monarchie, mj. i proto, že „osvícení Rusové všichni – a počet jejích není chatrný – nejen že netouží po rozšíření hranic říše své na západě, ale považovali by ji za nehodu“ protože by to zkomplikovalo vládnutí v Rusku a „každé vtělení nových živlův národních v Rusku hrozilo by alterovati napotom charakter dějin ruských. Přirozený soucit a přízeň k k utiskovaným souvěrcům a sourodákům v Austrii křivě se pokládají za chtíč v jejich opanování.“

Je poněkud komické, že zhruba v téže době zveřejnil ruský slavjanofil V. V. Makušev, profesor varšavské univerzity, v deníku Golos článek, v němž Palackého kritizoval za přílišnou v důvěru v Rakousko: Rakousko je podle něho před rozpadem, a úkolem Ruska pak bude zachránit západní Slovany před zkázou, a to třeba i proti jejich vůli. Podle Makuševa existuje jen jeden slovanský národ; navrhuje zavedení azbuky a sbližování ke společnému spisovnému jazyku. Palacký ovšem reagoval dosti rezolutně. V článku Rusové a Češi (1873) napsal, že mezi Makuševovým konceptem a německým nacionalismem není rozdíl. „Kdybychom však někdy museli přestat býti Čechy – pak nám bude lhostejno, staneme-li se Němci, Vlachy, Maďary nebo Rusy.“

3. T. G. Masaryk

Masaryk se na rozdíl od svých předchůdců Ruskem zabýval systematicky. Správně vycítil, že „ruská otázka“ bude v dalších našich dějinách hrát klíčovou úlohu. Tématem jeho velké práce Rusko a Evropa je předrevoluční Rusko, věnoval se ale (v časopiseckých článcích, které psal – anonymně – už jako prezident a ve Světové revoluci) i nové formě ruského mesianismu, bolševismu. Měl přitom takříkajíc „klid k práci“ – po válečné porážce bylo Rusko na delší dobu vyřazeno z velmocenské hry.

Masaryk měl velké výhrady už k ideologům předrevolučního Ruska, slavjanofilům a náboženským myslitelům (odkazoval přitom ovšem i na Čaadajeva, Danilovského a Gercena): za základní vadu „ruského způsobu uvažování“ ve srovnání s tím evropským považuje nedostatek kritického odstupu, „víru bez kritiky“. Věcný přístup nahrazují vášnivým přijímáním a stejně vášnivým odmítáním idejí (i těch, jež přicházejí z Evropy). Kritizoval i předrevoluční mesianismus, podle něhož Rusové, nezatížení problematickým dědictvím prohnilé Evropy, mladý a svěží národ, mohou vlastně Evropu zachránit (a přitom i ovládnout). A pokud jde o bolševismus, zdůrazňuje jeho ruské kořeny. To je zvlášť významné: „Tím, že se sovětské Rusko nazývá komunistickým, nic se nevyřeší. Rusko je bolševické v tom smyslu, že je ovládáno bolševickou stranou Leninovou. Ivan Hrozný a carové zvali svou vládu božskou. Lenin ji zove marxistickou… Ruská masa je masou věřících. Včera věřili popovi, dnes věří socialistickému agitátorovi, ale věří… A proto vzniká bolševická oligarchie… Bolševik je ruský mnich, rozčilený a zmatený Feuerbachovým materialismem a atheismem.“ A jinde píše: „Rusové a také bolševici jsou děti svého carismu; ten je staletími vychovával a utvářel. Dovedli cara odstranit, ale neodstranili carismu. Mají carskou uniformu, třebaže ji nosí naruby, a Rus dovede nosit naruby, jak známo, i boty.“

Už v Rusku a Evropě se však střetávají dvě koncepce: je v Rusku opravdu „Evropan přenášen do minulosti“, je Rusko „tím, čím Evropa byla“? Nebo platí spíš, že „Rusko se od prvopočátků vyvíjelo ze svých vlastních základů, tento vývoj se bral rovnoběžně s vývojem evropským“? Řekl bych, že to druhé je správnější, a když si to člověk připustí, ušetří si mnohá rozčarování.

A kromě toho, i Masaryk se cítí být „Slovanem“, přičemž není úplně jasné, co pod tím rozumí. V Nové Evropě píše: „Slovanští národové cítí jeden s druhým, je přirozené, že jsme si právě jazykem a názory vblízcí.“ Panslavismus (který Masaryk jinak kritizoval) má podle něho přirozenější základ než pangermanismus. Nová Evropa je sice jen účelový politický pamflet a není třeba jí přikládat velkou váhu. Ale i v úvodu Ruska a Evropy mluví o tom, že jako Slovan vyciťuje v ruské literatuře „zcela dobře to, co nazýváme duchem jazyka a národa“ a že mu „ruský život, jak jej vyciťuji z děl ruských spisovatelů, podává také můj život citový, pokud je slovanský, s intimností právě slovanskou a způsobem mně vlastním“. Zároveň ovšem konstatuje, že ho Rusko přesto překvapilo. Neplyne to překvapení z nenaplněného a neoprávněného očekávání?

4. Edvard Beneš

Edvard Beneš se za druhé světové války ocitl v úplně jiné situaci než jeho předchůdci. Rusko už najednou nebylo něčím vzdáleným, co je možné nanejvýš brát v úvahu jako figurku na šachovnici politických her, ale tvrdou a blízkou realitou, s níž je třeba se vyrovnat. Zároveň není možné, aby Beneš nevěděl o tom, že jeho situace je dosti zoufalá. Šlo mu o to, jak sobě, české společnosti i světu své politické sblížení se Stalinovým Ruskem (jiné Rusko nebylo k dispozici) zdůvodnit a zároveň sám sebe i druhé přesvědčit o tom, že se mu podaří pro ČSR udržet aspoň jakous takous autonomii. Vztah k Rusku si rozdělil na vztah demokracie a socialismu (pod nímž rozumí vlastně stalinismus) a na nové pojetí slovanství.

V Demokracii dnes a zítra Beneš navazuje na Masarykovu koncepci první světové války jako světové revoluce, v níž vyvrcholil zápase mezi teokracií a demokracií a demokracie zvítězila. Bylo to chiliastické pojetí trochu podobné tomu, co o tři čtvrtě století později předpokládal Francis Fukuyama o „konci dějin“, a záhy se to taky projevilo. Beneš se pokusil o jakési pokračování: následovala hluboká krize, v níž se demokracie musela vyrovnat s autoritativními režimy (nacionalismus, fašismus). Ruský komunismus sice zpočátku počítal taky mezi ně, pak, v druhé světové válce, svůj názor modifikoval. Komunismus (rozuměj stalinismus) „má některé vnější znaky společné s fašismem a nacionálsocialismem, jiné zase s demokracií … takže jej nelze klást teoreticky na tutéž linii jako autoritativní systémy“. Zdůrazňuje zejména „zásadu a tendenci po sociální spravedlnosti pro široké masy lidu“. Komunismus se stává výzvou pro ryze politickou, „buržoazní“ (jak Beneš říká) demokracii, aby se transformovala i v demokracii sociální a hospodářskou. Vznikne pak „demokracie humanitní“, která pak může s komunismem docela dobře koexistovat, protože s ním namnoze sdílí stejné hodnoty. Zároveň je taková proměna demokracie i závazkem pro komunismus (tj. stalinismus), aby se sám usiloval nové demokracii přiblížit a inspiroval se jí.

V konceptu „moderního, realistického slovanství“ (zejm. v knížce Úvahy o slovanství) pak Beneš vychází z Masaryka, ale je o hodně rozhodnější. Hovoří o etnické spřízněnosti slovanských národů a podobnosti aspoň některých částí jejich kultury. Odtud „silné společenství zájmů kulturních, hospodářských a politických“. „Všechny slovanské národy jsou ve své povaze velmi demokratické a mají svou přirozenou povahou silnější sklony egalitářské nežli ostatní národy evropské“.

Tím se v ideové rovině podstatně zjednodušila cesta k únoru 1948.

28. ledna 2014