Rusko a my

V sobotu vyšly shodou okolností na toto téma dva pozoruhodné články – v Mladé frontě Dnes text Ivana Fišery „Soči a eurovolby na ruské šachovnici“, v Lidových novinách komentář Michaela Romancova „Moskevský budíček“. Oba přinášejí informaci o tom, jak si dnes významní lidé v Rusku představují velmocenskou roli své země, mj. i ve vztahu ke střední Evropě. Oba odkazují na projev prezidenta Putina na letošním jednání Valdajského klubu (český překlad, zjevně pořízený neformálním zastoupením ruské státní propagandy v ČR, nejdete zde), Romancov kromě toho na článek ruského oficiálního ideologa a publicisty Fjodora Lukjanova v Rossijskoj gazetě (pro ty, co umí rusky, dávám text k dispozici zde, nemám bohužel čas to překládat). Zajímavé je, jak oba, Putin i Lukjanov, účelově, ale šikovně postihují některé problémy společenství, které jsme si u nás navykli nazývat „Západ“: osloví to, podobně jako někdejší bolševická propaganda, na „Západě“ jistě hodně lidí. A jak oba zároveň zdůvodňují potřebu, aby se Rusko politicky angažovalo v oblasti, která se tam opisem nazývá „blízké zahraničí“.

Oba ruské texty mají přitom v mnoha ohledech „staronový“ charakter. Lukjanov mluví o minulém “rozdělení světa na dva tábory“ (jaképak rozdělení na dva tábory, ve druhé světové válce neobyčejně posílilo Ruské komunistické impérium, které pak, zaštítěné mesianistickou ideologií zápasu „socialismu“ s „kapitalismem“, pár desetiletí usilovalo, pravda, spíš verbálně než vojenskou silou, o světovládu) a o „socialistickém bloku“(jakýpak socialismus, co je na samoděržaví socialistického). Podle Putina Jaltské dohody zajistily dlouhodobý mír v Evropě po druhé světové válce. Ve skutečnosti „poválečné uspořádání“ vzniklo tak, že území, které Rusko vojensky obsadilo, dostalo až na dílčí úpravy taky pod kontrolu, aniž by se koho ptalo na dovolení, a trvalý mír byl zajištěn v první řadě tím, že si Rusko na přímou vojenskou konfrontaci s USA nikdy netrouflo.

Zároveň je nutné uznat, že zejména Putinův projev má jako politický akt úroveň. Ve srovnání s ním jsou např. všeobsáhlé kýčovité tirády Václava Havla spojené s utopickými projekty na uspořádání Evropy a světa, pouhou klauniádou (Havel přitom jen pokračoval v tom, co u nás po druhé světové válce zavedl dr. Edvard Beneš). Jde z něho tak trochu hrůza.

Zajímavé je ovšem v první řadě to, co z Ruských koncepcí podle Ivana Fišery i Michaela Romancova plyne pro nás, pro Českou republiku. Celkem se na tom shodnou: Zásadní je vědět, že „silná a racionální Evropská unie je pro nás coby konečně znovu svobodný euroatlantický národ jediná možnost, jak můžeme účinně čelit dalšímu ruskému tlaku“, přičemž „nesmíme podlehnout nacionalistické vábničce řady domácích politiků“ (Fišera). A Romancov zdůrazňuje, že musíme „posilovat vzájemnou důvěru a posilovat integraci“ EU efektivním potíráním extremismu a xenofobie, jak je reprezentují např. Okamura, Grebeníček či Klaus.

A zde je třeba se zarazit. Jistě, je třeba posilovat EU, včetně její integrace (EU se buď bude integrovat, nebo se rozsype). Ale abychom ji mohli posilovat, musíme opět znovu být „svobodným euroantlantickým národem“. Příznačná jsou přitom už jména, která pan Romancov uvádí jako reprezentanty toho škodlivého: Okamura, okrajový politik, jehož strana se taktak dostala do PS a od té doby stagnuje; Grebeníček, který se neprosadil ani ve vlastní straně; Klaus, dnes beznadějný politický důchodce bez veřejné podpory. Přitom hrozbou, mj,. i pokud jde o vztah k Rusku, jsou daleko víc čelní politici s rozhodujícím vlivem v zahraniční politice: Zaorálek, Zeman, Babiš. Hlasatelé politiky mnoha azimutů, lidé ochotní se spojit kvůli prosazení svých osobních politických ambicí i s čertem. Nenechme se klamat horlivostí, s níž vyvěšují fangle Evropské unie!

A za druhé, na ruské kritice západního společenství něco je. Jak by ne, vždyť ji po ruském způsobu opsali z Evropy. Evropa by se z toho měla umět poučit, a Evropa jsme i my (Rusko se ze evropské kritiky poučit tradičně nedokáže). Smyslem Evropy a v širším smyslu euroatlantického společenství nemůže být export demokracie a lidských práv, tj. nemůže jím být v první řadě. Každé smysluplné lidské společenství je praktická záležitost, musí stát na zajištění vlastního bezpečí a prosperity, na formulaci společných zájmů, které samozřejmě musejí být zkoumány z hlediska jejich legitimity (nakolik jsou to zájmy opravdu společné a oprávněné). Jakýkoli export idejí je možný jen tam, kde takové společenství existuje, má své společné věci zformulované a prověřené, a úspěšnost exportu a hranice jeho možností závisejí na síle a efektivitě toho společenství. Naší úlohou by mělo být v rámci EU a Západu k tomu všemu loajálně přispívat – mimo jiné také i tím, že se opřeme nacionalismu a xenofobii.

2. února 2013