Před pěti lety zemřel Emanuel Mandler

Tyto řádky jsou víceméně osobní. Taky proto, že s nikým jsem tak dlouho a úzce nespolupracoval jako s ním.

Naše vztahy nebyly vždycky idylické a poslední léta před jeho smrtí jsme se nestýkali. Důvody nebyly ani tak „ideové“, ale plynuly, prostě řečeno, z obtížnosti vzájemného styku. K tomu obyčejně svým dílem přispívají oba účastníci, každý to vidí ze svého hlediska, mrtvý Mandler se nemůže hájit a konec konců do toho nikomu nic není.

Bez ohledu na to: nikdo mne tak zásadně neovlivnil jako on. Lidi mé generace většinou nenacházeli své učitele v pravém slova smyslu na univerzitách, zpustošených terorem padesátých let, ale v praxi. Tady nejde jen o vědomosti, zásady a program, ale i o důslednost a rozvážnost při jejich uskutečňování. Chtěl bych uvést tři klíčové momenty:

Za prvé, časopis Tvář. Mně a několika mým vrstevníkům časopis během roku 1964 bezděčně přistál do klína. Nevěděli jsme si s ním rady. Tušili jsme sice v obrysech, čeho je zapotřebí: navázat kontinuitu s českou moderní literaturou a se světovou literaturou, kriticky se vyrovnat se soudobou oficiózní tvorbou a nezastřešovat se přitom oficiózní marx-leninskou ideologií. Mandler tomu vdechl život, jeho přispěním se Tvář stala politickým činem, otevřením vrátek ke svobodné kultuře. Navíc věděl, jak má časopis vypadat a jak ho v těžkých podmínkách držet přes rok při životě. Tvář pak byla obnovena v roce 1968 jako společenský časopis, její páteří byly Mandlerovy politické články. V nelehké době počínající normalizace kritizoval iluze „socialistů s lidskou tváří“ a usiloval o realistický a kritický pohled na situaci, opřený o českou novodobou politickou tradici, o Havlíčka, Palackého a Masaryka.

Za druhé, období po Chartě 77: Mandler ji (na rozdíl ode mne) ze zásadních důvodů nepodepsal. Považoval ji za radikální, ujetou akci, která ve svých důsledcích učiní život u nás ještě nesnesitelnějším. V podstatných věcech jsem mu nakonec musel dát za pravdu. Stál u zrodu malého diskusního kroužku, v němž se debatovalo o tom, co rozumného dělat a co rozumného připravovat v letech pokračující „normalizace“. Společenství bylo otevřené i lidem z dalších okruhů včetně Charty, docházeli tam např. Jan Sokol, Václav Žák, Petr Příhoda, Tomáš Ježek, Luboš Dobrovský, sporadicky i Václav Klaus nebo Petr Pithart. Vzniklo několik samizdatových sborníků, výbor z nich vyšel po převratu s názvem Hledání naděje. Setkávání vyústilo v pokusu o formulaci politického programu pro proměnu normalizačního režimu ve svobodný.

A to bylo východisko Demokratické iniciativy. Vznikala v roce 1987, kdy už bylo jasné, že režim je v rozkladu, a Mandler byl jejím iniciátorem a vůdčím duchem. DI byla pokus o alternativu k Chartě 77. Na rozdíl od Charty 77, nepolitického uskupení, soustředěného na dodržování lidských práv podle dokumentů OSN, se zaměřila na problémy každodenního života společnosti a elementární politický program. Snažili jsme se oslovit další nezávislé iniciativy (HOS, Obrodu, Nezávislé mírové sdružení) a vytvořit zárodek budoucí politické plurality. Havel a lidé kolem něho nesouhlasili, a tak se DI týden před listopadem 1989 prohlásila za nezávislou politickou stranu liberálně demokratické orientace a podala Ministerstvu vnitra žádost o registraci. Po převratu se ovšem uplatnila Havlova koncepce a vzniklo Občanské fórum.

Aspoň jednou větou musím zmínit i Mandlerovo dlouholeté polistopadové úsilí o to, aby se česká společnost poctivě vyrovnala s vyhnáním Němců z Čech a Moravy po druhé světové válce.

Od smrti Emanuela Mandlera uplynulo právě pět let, vypadá to ale, jako by jich už bylo sto. Česká politická linie prošla po válce trasou marxleninismus – marx-leninismus s lidskou tváří – „socialismus“ bez marxleninismu – Charta77 – a čtřiadvacet let polistopadového třídního boje mezi „pravicí“ a „levicí“. Dva hlavní polistopadové projekty, ten Havlův a ten Klausův, se během doby vyčerpaly. To, oč usiloval Emanuel Mandler, představuje alternativu.

Reflex 5/2014