Havel, Klaus, Babiš

V těchto třech jménech je, podobně jako plesové šaty v Popelčině oříšku, skryta celá minulost a přítomnost české politiky. Zde je několik předběžných poznámek k hlavnímu tématu naší doby.

Začněme žhavou přítomností. Ta naše se jmenuje Andrej Babiš: nejvýraznější představitel dnešní české politické scény, faktický vítěz říjnových voleb do PS a Napoleon Bonaparte Velké protikorupční revoluce (je třeba připomenout, že Francouzskou revoluci nakonec nevyhráli ani osvícenští mudrlanti, ani Robbespierrovi vrahouni, ale jeden schopný manažer na poli válečném). Stojí za ním v podstatě podnikatelský projekt, podnikatelsko-manažerský tým, který se úspěšně přelil z ekonomiky do politiky a vyhrává bitvu za bitvou. Šéfmanažer má mesianistické ambice a k tomu je zapotřebí taky ideologie. Ideologie je jen nástrojem univerzálního podnikatelského projektu. Heslo zní: odpoutat se od posledních 23 let, od „Starých pořádků. Úhlavní nepřítel je Václav Klaus. Pokud by Babišovi ideologové chtěli vykročit z daného rámce, bude s nimi zameteno.

Andrej Babiš je dítko české kapitalizace předlistopadového „socialismu“ formou jeho recyklace. Jejím demiurgem byl Václav Klaus. Dvě základní součásti předlistopadové společnosti tvořili monopolní podniky a jejich zaměstnanci. Co bylo mimo, bylo podezřelé a v podstatě nelegální. Po listopadu byly monopolní podniky zprivatizovány a zaměstnanci transformováni v občany. To, co zůstalo dodnes slabé a vratké, jsou samostatní sebevědomí lidé, kteří stojí na vlastních nohou: vlastně jich není až tak mnoho a nejsou až tak sebevědomí.

Václav Klaus vytvořil nedokonalou a nedokončenou transformací prostor pro Andreje Babiše a podobné. Babiš ho nejlépe využil a dnes Klausovi neprojevuje moc vděku (už ho nepotřebuje). Klausovo dítko, ODS, se teď zdá být na nejlepší cestě k tomu, aby si je Andrej Babiš dřív nebo později sakum prásk koupil. Nemohu se zbavit dojmu, že představa, jako by se všechno a všichni dali koupit, k panu Babišovi neodmyslitelně patří (stejně jako k našemu prezidentovi představa, že všechny je možné ohloupit). Snad se dřív nebo později najde někdo, kdo je přesvědčí o opaku.

Zbývá první z trojlístku: dnes je třeba mluvit o „lidech z okruhu Václava Havla“, on sám zemřel před dvěma lety. On ani oni nebyli nikdy schopni utvořit nějaké silnější a trvanlivější politické těleso: představují ovšem dodnes vlivné intelektuální prostředí v médiích (Bakalovo impérium, svým vlivem pořád srovnatelné s Babišovým, mezi oběma se v poslední době vytvářejí jakési oslí můstky, jak šťastný výraz!), ve vědeckých institucích především humanitního zaměření a v „NGO“ (nechci je vůbec démonizovat, je to ve svobodné společnosti důležitá oblast aktivity). V prvních měsících po listopadu 1989 představovali tito „havlovci“ dominantní politickou sílu, do dvou let přišli o podstatnou část svého vlivu mj. i kvůli drtivé porážce ve svobodných volbách (ostatně o porážce se nedá mluvit, oni vlastně ani nekandidovali). Dodnes ji berou jako krutou a nespravedlivou, jejich kritika Klause a jeho lidí je jistě v lecčems oprávněná, ale za debakl si mohou sami. Pak dokázali iniciovat několik revolt s mohutným začátkem a rychlým koncem (např. Děkujeme, odejděte). naplno jim vyšla až ta poslední, Velká protikorupční revoluce z let 2012-2013, v níž, podobně jako ČSSD, podstatně přispěli k rozhodnému vítězství – Andreje Babiše.

Vítězství je velmi problematické, jak už bývají všechna vítězství těch, kteří se chtějí emancipovat od svých minulých porážek. Jejich úspěch je devastující pro celou Českou republiku. Bere při tom za své všechno, na čem se podíleli, se všemi chybami i se všemi přednostmi.

To je tedy naše minulost a přítomnost. A budoucnost? Určitě jí není ani Havel, ani Klaus. A velmi, velmi bych si přál, aby jí nebyl ani Andrej Babiš.

20. ledna 2013