Poloprezident?

Miloš Zeman je dnes mediálně oblíbený a taky tolerovaný terč kritiky – stírají ho od Práva přes Babišovy tiskoviny až po média z Bakalova hájemství. Je to až trochu odpudivé: je jen součástí problému, který představuje nové politické uspořádání v ČR, významnou, ale zdaleka ne jedinou a hlavní. Má taky trochu smůlu: jeho popularita je trochu jiné povahy než kdysi popularita T.G. Masaryka (nebo potom v menší míře popularita V. Havla). Nelze ho prostě přehlédnout, je jen otázka, zda se tím má zrovna pyšnit.

Problém taky není jen nynější český prezident o sobě, ale způsob, jakým se ho pokoušejí uchopit experti z oboru politologie. tady nejde ani tak o Miloše Zemana o sobě, ale o otázku metody. Naposledy se pokusil o vědecké pojetí Miloše Zemana Michal Klíma ve včerejším Právu, ale není zdaleka první.

Podle politologické vědy existují dva základní modely demokracie, prezidencialismus a parlamentarismus (první se uplatňuje např. v USA, druhý po listopadu 1989 u nás). Přechodný typ mezi oběma je poloprezidencialismus, který se prosadil ve Francii po roce 1958: pokud má prezidentovo politické uskupení většinu v Národním shromáždění, prezident dominuje ve vládě i v celém politickém systému, pokud ne, je prezident odsouzen ke kohabitaci s NS. A Miloš Zeman se nyní pokouší náš systém posunout k poloprezidencialismu.

Je ovšem bohužel velmi obtížné vměstnat košatost našeho politického uspořádání, zvláště toho dnešního, a košatost čelných politických zjevů naší politiky do strohých škatulek vědeckého názvosloví, odvozeného z uspořádání států, které – při vší úctě k těm, kteří se v minulosti pokoušeli zakotvit politické uspořádání české společnosti v liberálních a demokratických základech – mají podstatně delší a hlubší politickou tradici a tedy i podstatně vyšší politickou kulturu, jako jsou např. USA, Velká Británie nebo Francie. Když se řekne, že u nás jde o posun od parlamentarismu k poloprezidencialismu, je to nemístně ohleduplný popis toho, o co jde doopravdy: totiž prostě o posun od demokracie k autoritářskému způsobu vlády. Srovnání se zeměmi s větší politickou kulturou a zavedenější demokracií bývá zavádějící. Mezi Charlesem de Gaulle a Milošem Zemanem je o něco větší rozdíl, než by se zdálo ze společného označení „poloprezidencialismus“ (to ostatně i Michal Klíma ve svém článku naznačuje). Stejně zavádějící by bylo např. srovnávat koncentraci politické, ekonomické a mediální moci v rukou Silvia Berlusconiho s tímtéž u nás v rukou Andreje Babiše. I Itálie je při všech svých problémech země s hlubší tradicí demokratické politiky než ČR, a když dva dělají zdánlivě totéž v tak různém kontextu, zdaleka to není totéž – totiž neznamená to totéž pro osud a případnou devastaci právě toho státního kontextu, v němž se jejich problematické aktivity rozvíjejí. Charles de Gaulle Francii pomohl a Itálie Berlusconiho přežije, my to budeme mít se Zemanem a s Babišem těžší.

16. ledna 2014