Normalizace v České televizi

Ředitel České televize Petr Dvořák poskytl v sobotu Právu pozoruhodný rozhovor. Stalo se tak poté, co Rada ČT minulý týden rozhodla o neopodstatněnosti podnětu Adama Komerse, Daniely Drtinové a dalších nespecifikovaných stěžovatelů (jeden z nich, Nora Fridrichová, se už mezitím přiznal) ohledně údajných, jak se říká, zásahů vedení ČT do televizního zpravodajství. Pan Dvořák vlastně jen shrnul a rozvedl to, co k podnětu a jeho okolnostech říkal porůznu už dřív. Připadá mi proto vhodné podrobit jeho názory jakémusi rozboru.

Ředitel v první řadě lituje, že stěžovatelé „opět zpochybňují rozhodnutí Rady ČT“. Zpochybňování, jak se pamatuji z poněkud vzdálenější, ale ne zase až tak vzdálené minulosti, je závažný prohřešek. „Budou zpochybňovat vše, co není totožné s jejích názory“ (jen málo lidí zpochybňuje to, co je totožné s jejich názory).

Velký problém je taky medializace: „Celá diskuse mohla proběhnout, ale interně… její medializace a neustálé přiživování povede k jedinému, k oslabení České televize a poškození důvěryhodnosti veřejnoprávního zpravodajství… Veškerá opatření bychom mohli v daleko větším klidu a soustředění provést ve chvíli, kdy by se tyto věci řešily jen uvnitř.“ Zpochybnění se tedy děje cestou oslabení, v důsledku čehož pak dochází k poškození. Podstatný je taky klid a soustředění (za mých mladých let se říkalo „klid k tvořivé práci“).

„Řešit věci uvnitř“ je pak důležité zejména proto, že veřejnost není schopna nazřít hloubku problému: „takový vysoce odborný spor, jakým je editoriální politika redakce zpravodajství, může veřejnost chápat jen velmi zjednodušeně.“

Navíc v redakci zpravodajství je podle ředitele klid, je tam „asi čtyři sta lidí, kteří se na tvorbě zpráv aktivně podílejí, reportéři, editoři, většina z nich pracuje naplno a nezbývá jim čas na to, celou tuhle záležitost podrobně sledovat“, přičemž „mediální výroky, často vytržené z kontextu… jejich profesionální práci znevažují“. Klid k tvořivé práci tedy potřebuje asi čtyři sta lidí, neklid budí několik jedinců (i tak tomu bylo vždy v minulosti a patřičně se to zdůrazňovalo).

Konečně je třeba se zastavit u již zmíněného „vytrhávání z kontextu“, čímž přecházíme od obecných úvah pana ředitele ke konkrétu, totiž k „případu vrávorajícího prezidenta“ (kterého se také týkal podnět, jehož opodstatněnost rada ČT neuznala). „Spor je o tom“, říká ředitel, „jak často a v jakém kontextu se měl vrávorající prezident objevit.“ Je otázka, co všechno je vytrhávání z kontextu: v podstatě vlastně všechno. Hranice mezi bulvárním a veřejnoprávním přístupem, o němž pan Dvořák mluví, zjevně spočívá v tom, že by se prezident neměl na obrazovce vrávorat příliš často a ve špatném kontextu (nebo snad nedej Bože úplně bez kontextu), což je bulvární. Když se na týž problém podíváme z opačné perspektivy, vyvstává ovšem otázka, jaký je rozdíl mezi přístupem cenzurujícím a necenzurujícím, a člověk by řekl, že k tomu prvnímu patří pečovat o to, aby prezident vrávoral na obrazovce co nejméně a aby jeho vrávorání bylo vždy zabaleno do patřičného kontextu. Dilema, které stanoví ředitel ČT, zní: „mám vysílat pouze dvacetivteřinový záběr vrávorání a zopakovat jej stokrát, nebo celý záznam, kde se desítky minut nic podezřelého neděje?“ Chtěl bych upozornit, že toto dilema ztratí velmi na ostrosti a naléhavosti, když slovo „stokrát“ nahradíme slovem „vícekrát“ a sousloví „nic podezřelého“ souslovím „nic zajímavého“.

A celkový dojem z toho, co pan ředitel Dvořák v rozhovoru zformuloval? Říká tam, že „hlavní cíl je stabilita a korektnost zpravodajství ČT“. Zdá se, že aspoň na té stabilitě pracuje ze všech sil. A myslím, že na vysílání už je to pořádně vidět.

12. ledna 2014