Tříkrálový projev Karla Schwarzenberga

Po Miloši Zemanovi s Václavu Klausovi vystoupil v neděli se svým poselstvím k národu i Zemanův konkurent z prezidentské volby Karel Schwarzenberg. Jeho projev přenášela ČT24 a den poté vyšel i v Mladé frontě Dnes.

Karlovi Schwarzenbergovi, jak sám řekl, dnes leccos vadí: například hromada nesrozumitelných zákonů, zmrazený chod státní správy a samosprávy, pobuřující chování některých představitelů elit. „V průběhu minulého roku došlo k několika politickým událostem, kdy jednotlivci i skupiny dospěli ve výkladu právního řádu až na samu hranici oprávnění, pokud je vůbec o kousek nepřekročili.“ („Došlo“ prý též k hospodářské krizi, k politické krizi a možná i ke krizi myšlení) A Schwarzenberg mluví o „zřetelných náznacích nedemokratického jednání“. Jenže proto prý ještě „nemáme právo nevidět, přehlížet a umenšovat pozitiva. Nejsme oprávněni k tomu, abychom, jak to dělají nejen mnozí novináři, ale spousty zapšklých mudrlantů, šířili pesimismus a fatalismus.“

K tomu je třeba říci:

Za prvé: pan Schwarzenberg se, jak vidno, dokáže v lecčems inspirovat i svými předřečníky, zde např. Milošem Zemanem a jeho inauguračním projevem: mnozí novináři, spousta zapšklých mudrlantů, jinde zase říká „necháme sebe myslet často velmi povrchní a prvoplánové komentátory“ – opravdu netleskal, když kdysi Miloš Zeman hovořil o „upovídaných komentátorech, kteří píší o všem a nerozumějí ničemu“?)

Za druhé: neosobním vyjadřováním – k čemu všemu „došlo“, i zdůrazňováním toho, že pro kritiku nemáme právo nevidět, přehlížet a umenšovat pozitiva připomíná jiného významného držitele úřadu, na nějž nedosáhl, Antonína Novotného: za svých mladých let jsem tuhle demagogii slyšel mockrát, abych na ni nebyl alergický.

A hlavně za třetí: jistě, dosáhli jsme v minulých pětadvaceti letech mnoha pěkných úspěchů, například „překonali jsme nebývalé a opětovné živelní pohromy“. Momentálně nás postihla nebývalá pohroma neživelní, totiž v minulém roce se sesula podstata toho, co jsme za těch dvacet pět let s chybami a regresy stavěli. Jsme v rejži, a nedá se říci, že k tomu „došlo“, můžeme si za to sami. Jde teď o to, jak se z té rejže dostat, a to bude chtít mj. i trochu kritického postoje k sobě samým. Malý příklad: prvním aktem sesuvu byla prezidentská volba, kterou pan Schwarzenberg neprohrál v první řadě kvůli Benešovým dekretům a zaostalosti české veřejnosti, nýbrž kvůli tomu, že česká veřejnost není natolik zaostalá, aby si nechala bez dalšího nabulíkovat, že pan Schwarzenberg nenese žádnou zodpovědnost za vládu, v níž momentálně sedí jako její první místopředseda. Cítit v téhle situaci pýchu nad tím, že „máme svobodu“ (jejíž notný kus jsme si právě sami svou indolencí uřízli), je typický projev dnešního českého „jakobysenechumelismu“. A je mimochodem příznačné a smutné, v čem se shodne pan Schwarzenberg i s dalším z novoročních řečníků, Václavem Klausem, alibismus: něco se semlelo, ale my za to ani náhodou nijak nemůžeme.

Není tedy divu, že návod na cestu z rejže, kterou jsme si sami navařili, nezní v případě Karla Schwarzenberga nijak věrohodně. Máme prý pracovat na „probuzení rozumu a morální obrodě“. A cituje na závěr několik myšlenek Václava Havla: „Záchrana tohoto lidského světa není nikde jinde než v lidském srdci, lidském rozmyslu, lidské pokoře a lidské odpovědnosti… Stále ještě neumíme postavit morálku nad politiku, vědu a ekonomiku. Stále ještě nejsme schopni pochopit, že skutečnou páteří všeho našeho konání, má-li být mravné, je odpovědnost. Odpovědnost k něčemu vyššímu, než je má rodina, má země, můj podnik, můj prospěch. Odpovědnost k řádu bytí…“

Je mi líto, ale tohle všechno jsou prázdné, duté fráze. Dovedu pochopit, že se někomu jen tak nechce v politickém textu mluvit třeba o víře a o Bohu, protože to považuje ze braní Božího jména nadarmo, ale pak by měl říci něco politického, konkrétního a věcného, a ne se ohánět tím, co dokonce i Havlovi stoupenci (např. prof. Halík) označují právem pohrdavě jako „něcismus“: „řád bytí“… V okamžicích přebytku dobré vůle (jako např. v prvních měsících po listopadu 1989) snad lidé dovedou takové tirády ocenit tak, jako koza z Morgensternovy básně: „Neví, co pýš k ní zpěvem dí, slyší však, že to libě zní“. Dnes ovšem je dobré vůle naopak nedostatek: jde do tuhého.

7. ledna 2014