Václav Klaus o změně režimu

Miloš Zeman vyklidil místo věnované tradičně prezidentskému projevu. Důvodem nemůže být, že se na Nový rok v poledne necítí ještě docela fit, projev se předtáčí. Uvolněný prostor využil do mrti jeho předchůdce v úřadě Klaus – nejprve 1. ledna v Partii na Primě, a den poté v Mladé frontě Dnes.

Základní teze, která prezidenta zaměstnává už nějakou dobu, zní: „Přikláním se k názoru těch, kteří říkají, že tím (co se stalo minulý rok, bd) končí polistopadový režim.“

Václav Klaus prožívá změnu režimu na vlastní kůži: je pro mnohé jeho čelným představitelem – shodne se na tom faktický vítěz loňských voleb Babiš s havlovským disentem, který Klaus kdysi v roce 1992 (rovněž volbami) vystrnadil z mocenských pozic. A řada novinářů z Babišova i Bakalova mediálního impéria.

Klaus má jistě v něčem pravdu: dnešní hospodářská a sociální situace u nás není sice nic moc, ale sociální demokracie ji v permanentním třídním boji účelově a nevěcně démonizovala. Základní parametry „režimu“ se v posledním roce nepozorovatelně, ale dost podstatně změnily. A kritika jeho loňské amnestie je v lecčems hystericky přehnaná. Nicméně jsou tu přinejmenším dvě obrovská „ale“.

Za prvé, Klaus opakovaně prohlásil, že prezident Zeman je z principu demokrat a nehrozí prý, že by dělal nedemokratické kroky. Ve skutečnosti Zeman od počátku neusiluje o nic jiného, než jak posílit moc prezidenta a rozšířit ji na úkor ostatních ústavních institucí: najmenoval premiéra dle vlastního uvážení a nepochybně taky ovlivnil složení vlády. Jeho zásluhou se zavedlo, že vláda sice musí požádat o důvěru, ale pak vládne, ať ji dostane, nebo ne (zatím to trvá už skoro pět měsíců). Václav Klaus se přitom v předvolební kampani poctivě, usilovně a vytrvale snažil o Zemanovo zvolení, a nepochybně mu pomohl. Tím se stal součástí problému, na nějž si teď stěžuje (změna režimu).

A za druhé: Václav Klaus zopakoval svou kritiku EU: víc a víc věcí je v dnešní době rozhodováno daleko od nás, v Bruselu, nejsme úplnými pány ve vlastním domě. Zároveň mluví i o omezení osobních svobod jako o obecnějším projevu naší civilizace, zejména „Západu v tom tradičním slova smyslu“. A k tomu je třeba říci: jistě, EU a „Západ“ obecně mají velké problémy. Zároveň platí, že i my jsme už 24 let součástí Západu, stali jsme se jí dobrovolné, poté, co jsme se horko těžko vyškrábali z ruské žumpy. A byli jsme jí taky po tisíc let předtím. Vzali jsme na sebe i závazek snažit se ze všech sil, aby se současná krize zabrzdila a překonala. Druhá možnost jsou zaječí úmysly, úprk ve směru mnoha azimutů, které v našem případě shodou okolností vedou všechny jedním směrem, totiž zpátky, na „Východ v v tom tradičním slova smyslu“. A ten je daleko méně jistý faktor než „Západ“ a Brusel.

„Obrat k Východu“ je podstatnou částí změny režimu: symbolizuje ho kosmonaut Remek v Moskvě. A Václav Klaus tomu obratu během výkonu své prezidentské funkce mocně napomáhal. Pokud tedy o změně režimu mluví, měl by se i v tomto případě zároveň držet za nos.

E15, 4. ledna 2014