Politika, kde nikdo nemá všechny trumfy

Režim, který vznikal po roce 1989, měl, stejně jako všechny demokratické režimy, veliké nedostatky – především v sobě nesl jako dědictví nesvobody neochotu lidí vnímat politiku jako nezbytnou součást života. V podstatných rysech, tedy důrazu na svobodu jednotlivce a demokratické uspořádání společnosti, byl ovšem funkční a otevřený. Bylo to dáno tím, že bylo prakticky nemožné celý politický systém ovládnout – ani v oblasti politiky, ani v oblasti ekonomiky, ani v oblasti médií.

Efektivní rozdělení mocí bylo nastaveno v návaznosti na tradici první republiky. V parlamentním systému byla zákonodárná moc svěřena parlamentu a výkonná moc jemu odpovědné vládě. Funkce prezidenta byla převážně ceremoniální. Rozdělení sil mezi zákonodárnou, výkonnou a soudní mocí bylo díky institucionálnímu zakotvení stabilní. Toto rozdělení také nikdo nezpochybňoval a nepokoušel se je změnit.

Postupně se zformoval systém politických stran vycházející z obvyklého dělení na pravici a levici. Tento systém trpěl chronickými neduhy, jako byl nízký počet členů nebo příliš agresivní rétorika jejích vrcholných představitelů kontrastující s nízkou akceschopností koalic. Politické strany ovšem fungovaly, politici byli skrze ně odpovědní svým voličům. Tato odpovědnost byla jistě nedokonalá. Bylo nicméně jasné, co je odpovědnost politická, jak se projevuje a jak se liší od odpovědnosti morální a také trestní.

Dědictví Občanského fóra v podobě nepolitické politiky a odporu ke stranám bylo sice stále přítomno, ale ve veřejnosti nepřevažovalo. Bylo zřejmé, že politiku není možné provádět jen skrze odborná rozhodnutí, že smyslem politického rozhodování je nalézání konsensu právě ve věcech, které odborně rozhodnout nelze. A právě při formování konsensu na obecné rovině i pro každodenní rozhodování byla úloha stran nezpochybnitelná. I v této oblasti měl polistopadový režim vážné problémy: politici často zapomínali, že primární rolí politiky je udržení funkční a celistvé společnosti a své názory prezentovali ve formě nesmiřitelných protikladů.

Že bylo základní nastavení demokratického režimu svobodné a otevřené, ukazuje i fungování opozice. V parlamentu nebyla opozice za posledních 24 let nikdy marginální. Její hlas, často neobyčejně kritický, také nacházel značnou oporu ve veřejném mínění. Problém byl spíš opačný – sestavení akceschopné a stabilní většiny bylo velmi složité, především kvůli síle antisystémové opozice, tedy komunistické strany.

Zároveň měla opozice vždy dostatek prostoru v médiích. Ostatně mediální prostor byl díky přítomnosti zahraničních vlastníků orientován převážně na zisk a nikoli na uspokojování politickým zájmům svých vlastníků.

Velice podstatnou součástí polistopadového režimu bylo také zavedení svobodných ekonomických poměrů, které vycházely z práva na majetek a práva svobodně podnikat. Vzniklo ekonomické prostředí, ve kterém působilo velké množství malých a středně velkých podniků a živnostníků. Oproti mamutím podnikům komunistické éry, skrze které se vytvářela ekonomická závislost jednotlivců na komunistickém režimu, umožnilo toto nastavení nezávislou existenci velkému počtu lidí.

Samozřejmě ani ekonomické nastavení polistopadového režimu nebylo, jako ostatně žádný z jeho dalších aspektů, bezchybné. Chyby, nedostatky a problémy jsou znakem svobodné společnosti. Bez problémů, výrazné opozice a neshod může existovat jedině takový režim, který je nepřipustí.

Vojtěch Kučera