Normalizace bez komunismu

Po převratných změnách minulého roku žijeme v novém politickém uspořádání. Změna byla plíživá, velmi mnozí si jí ani nevšimli. Je otázka, jak proces změny nazvat. Pracovní návrh v titulku tohoto článku je, jak tomu u názvů bývá, nepřesný, slovo „komunismus“ zastírá podstatu etapy let 1948-1989. Stali jsme se tehdy na čtyřicet let kolonií či gubernií zaostalé východní despocie, v níž závazným státním náboženstvím byla upravená verze radikální evropské utopie z 19. století, nazývaná „marxismus-leninismus“. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století se impérium zhroutilo a závazná ideologie vzala za své. Přesto si myslím, že to označení – Normalizace bez komunismu - něco podstatného aspoň zhruba vystihuje.

Jaké jsou konstituanty nového politického uspořádání, které krystalizovalo v minulém roce? Především je třeba zmínit změněnou politickou atmosféru: lidé cítí jakousi úlevu, osvobození, něco, co by se dalo nazvat „opatrným optimismem“, stavem nadějného očekávání. „Zkorumpovaný polistopadový režim“ byl smeten, společnost přitom není nějak výrazně rozpolcena, nepřátelé nového režimu (k nimž se autor těchto řádků zcela rozhodně počítá) představují – odhadem - nanejvýš 20% obyvatelstva: zhruba tolik stoupenců měl v podstatě po celou dobu své existence „komunistický“ režim. To neznamená, že by zbytek byli přívrženci „nových pořádků“ – lidé si myslí, že se nic podstatného nezměnilo, a podporují je v tom média babišovského i bakalovského impéria. Vládnoucí ideologií je „jakobysenechumelismus“ .

Významné je nové vymezení prezidentské funkce. Zavedení přímé volby se sice nijak nedotklo pravomocí prezidenta, daných ústavou, ale během loňského polovičního bezvládí se z iniciativy Miloše Zemana prosadil určitý úzus ve výkladu ústavy: prezident jmenuje premiéra dle vlastního uvážení a netransparentním způsobem ovlivňuje její složení, vláda je sice povinna požádat o důvěru Poslaneckou sněmovnu, ale nevyslovení důvěry není na překážku jejího dalšího vládnutí. Dokud není nový premiér jmenován, vládne dosavadní vláda bez ohledu na to, zda má důvěru nebo ne. Tedy určité „domýšlení“ toho, co v ústavě není úplně přesně vymezeno (je přitom nutno vzít v úvahu, že ani ta nejdokonalejší právní norma nemůže být docela imunní vůči těm, kteří zákony pohrdají). Tím se náš politický systém posunul k autokracii, a jak se ukazuje, na tom posunu nic nemění ani nebývalý propad Zemanovy popularity v důsledku toho, co se dělo bezprostředně po volbách, ani vytvoření nové vlády prostor, který si prezident vydobyl, zůstává zachován.

A konečně je třeba zmínit proměnu systému politických stran. Třídní boj mezi „levicí“ a „pravicí“ skončil loni přesvědčivou porážkou pravice, ale kdo vyhrál, je velmi obtížné říci: ČSSD pomohla nejen Zemanovi a nejen KSČM, kterou je obtížné označit za levici prostě proto, že je dědicem předlistopadového režimu (co na něm proboha bylo levicového nebo socialistického?), ale i „politickým útvarům nového typu“, orientovaným spíš než na program a ideologii na techniku vládnutí, na uchvácení mocenských pozic a politickou manipulaci. Na místo „otce národa“ (Palacký, Masaryk) nastupuje oligarcha (Babiš) – a to je další posun k autokracii. ČSSD se stala hybatelem tohoto procesu, i když je otázka, zda si ho takhle představovala a zda se jí přece jen nevymkl z rukou (nedovedu si představit, že by fantazie pana Sobotky byla tak bohatá, aby si dovedl předem představit to, co tu svou politikou spískal). Podstatné je, že ČSSD nyní nejen že musí respektovat prezidenta, byť oslabeného, ale dokáže navíc vládnout jen s pomocí „nesystémového“ Babišova hnutí ANO. A dále, že tu existuje silné politické uskupení stran a hnutí, které se ve velmi významných záležitostech, spoluutvářejících povahu nového režimu a jeho vztahu ke starému, rozuměj polistopadovému (např. církevní restituce, lustrace) v zásadě shodnou: ČSSD, KSČM, ANO, Úsvit přímé demokracie. Tento neformální kartel má teď ústavní většinu v obou komorách parlamentu, a třetí účastník vznikající koalice, KDU-ČSL, plní úlohu pouze dekorativní – trochu podobně, jako nekomunistické „strany Národní fronty“ v předlistopadové době. Vzniklo tu politické souručenství, jaké tu po listopadu 1989 nebylo, establishment. Mimo establishment stojí jen poražené „pravicové“ strany. Hlasy jim dalo necelých 20% voličů, jsou zcela zkompromitované, bezmocné a neschopné spolupracovat.(Kuriózní uskupení kolem bývalého prezidenta nechávám pro jeho bezvýznamnost stranou). Chybí věrohodná, zásadní a akceschopná opozice, artikulovaná politická síla, která by dokázala říci ne novému režimu jako celku – samozřejmě v politickém prostoru, vymezeném ústavou, zákony a tím pojetím občanských a lidských práv a svobod, které se v Evropě a zatím i u nás uplatňuje.

To, co se v ČR v minulém roce započalo a v současné době pokračuje, je normalizace tom slova smyslu, jak se pojem u nás zavedl. Slovo se vžilo po ruské invazi v letech 1968-9. Tehdy proběhl jakýsi rozpačitý a víc než polovičatý pokus o transformaci politického systému, trval necelý půlrok, pak se pod pásy ruských tanků zhroutil a následoval návrat k osvědčeným zavedeným pořádkům. Dnes je rozdíl v tom, že pokus o transformaci trval dvacet čtyři let a zhroutil se během loňského roku sám od sebe. Během těch dvaceti čtyř let se nejprve vytvořil právní a politický rámec pro svobodnější uspořádání společnosti, ale za celou tu dobu se ho nepovedlo naplnit kloudným životaschopným obsahem. Následuje návrat k autokratickým pořádkům, tentokrát podobně jako v Rusku v soft verzi a bez ideologie. Zatím: proces je teprve v rozpuku.

Normalizace znamená přechod od svobodnějších poměrů k méně svobodným. Novodobá česká politika se vrací k dilematu, s nímž se musela potýkat od svého vzniku ve čtyřicátých letech 19. století: hledání úzkého prostoru pro smysluplnou, realistickou politickou činnost mezi nedůstojnou spoluprací na utváření nesvobodných poměrů a neplodnou radikální revoltou. Aktuální se opět stává problém kolaborace. Otvírá se – podobně po ruské invazi v roce 1968 - nejen u těch, kteří iniciativně přicházejí na významná místa v exponovaných státních úřadech a v „normalizovaných“ médiích, kde slušný člověk nemá co pohledávat, ale i u těch, kteří ze setrvačnosti zůstávají na relevantních postech tamtéž, ačkoli ani oni tam už dávno nemají co dělat. Vzniká, resp. obnovuje se pseudomorální alibizmus (např. „držení pozic“, aby je neobsadili ti ještě horší), který má ospravedlnit nemravné chování.

Zkáza polistopadového režimu je nenávratná a jeho resuscitace nepředstavitelná. To, o co teď jde, je rehabilitovat některé nosné principy, které jeho tvůrci v té či oné míře respektovali, díky nimž byl otevřený (i změnám k lepšímu), a které by mohly v příštích letech sloužit jako jakési orientační body při vzniku politického programu, který česká společnost nutně potřebuje.

Je třeba obnovit a zachovat uspořádání společnosti, postavené na dvojí víře: víře v nekonečnou hodnotu každého individuálního lidského života a v nezadatelná práva jedince, která z toho plynou, a víře v rovnost lidí, která znamená rovnost šancí, rovnost v naději. Obojí není nic, co by ze dalo pozitivně dokázat, je třeba tomu věřit. Je zjevné, že naše pojetí demokracie vyrůstá z křesťanských základů.

Smyslem společenského uspořádání, státu, není ovšem učit lidi jak žít a dodávat jim smysl života. Má jen vytvořit základní životní jistoty, které každému z nich usnadní uskutečnit poslání, kvůli němuž je na světě: dát občanům svobodu, ne svazovat je nějakou ideologií nebo nějakým náboženstvím. Demokratický stát je ze své povahy sekulární.

Během procesu emancipace chudých vrstev společnosti se v Evropě vytvořily základy politického systému, v němž spolu soupeří a také spolupracují politická uskupení, zdůrazňující iniciativu jedince, s těmi, které kladou důraz na lidskou solidaritu. Předpoklad fungujícího politického společenství je, že přes rozdíly politických konceptů všechna ta uskupení sdílí společný zájem o celek, o nějž je jim pečovat (vlastenectví), a respektují dohodnutá pravidla hry. Na nedostatku obojího polistopadový režim nakonec ztroskotal. Skutečná opozice k nynějšímu režimu, ta „levicová“ i ta „pravicová“, v jejíž vznik zatím jen doufáme, by se měla z chyb svých předchůdců poučit a tento společný zájem formulovat.

To vše z nás činí organickou součást toho, co nazýváme Západ, euroatlantická společnost. Vrátili jsme se do ní po zhroucení ruského bolševického impéria na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Naše účast se zhmotnila v členství v NATO a v EU. Všechny řeči o „mnoha azimutech“ jsou v této souvislosti neobratným zatloukáním zaječích úmyslů, stejně jako toho, že utéci můžeme jen na ten „Východ“, odkud jsme se před pětadvaceti lety horko těžko vyhrabali. Západní společenství i jeho instituce jsou teď ve vážné a vleklé krizi. Jenže za prvé k demokratickému společenství krize neodmyslitelně patří, a za druhé a hlavně, naše členství a účast, k nimž nás nikdo nenutil, znamená taky závazek: je to i naše krize a můžeme tedy buď svou indolencí přispět jejímu prohloubení, nebo se v rámci svých sil snažit ji zabrzdit a překonat. Máme za celek, do něhož jsme vstoupili, zodpovědnost a měli bychom se podle toho taky chovat.

3. ledna 2014