Koaliční smlouva upečena

Koaliční smlouva je tedy dojednána, uzavřena a premiér v naději se s ní pochlubil prezidentu Zemanovi.

Pokud jde o „umělecký dojem“, byla nejsilnější parlamentní strana úspěšná: Dojednané je na první pohled triumf politického stylu, který by bylo možné nazvat podle jeho zakladatele „paroubkismus“. Základní teze paroubkismu zní: „až se dostaneme k vládě, všechno to zrušíme“. ČSSD se „to“ povedlo s regulačními poplatky ve zdravotnictví (byly zrušeny všechny až na jeden) a padla i důchodová reformy Nečasovy vlády, tedy její podstatná část, druhý pilíř. Třetí terč průběžné několikaleté volební kampaně sociálních demokratů, církevní restituce, byly zataženy z předscény koaličního vyjednávání kamsi do temných kuloárů, kde budou za nějaký čas potichu zardoušeny.

Jde vesměs o prestižní záležitosti, a Sobotkovi to v jeho straně jistě prospěje. Kolaps zdravotnictví a důchodového systému přitom jistě nepřijde hned zítra nebo pozítří.

Další výsledky jsou skrovné: „solidární přirážka“ pro lidi s vyššími příjmy se z dočasné změní na trvalou. DPH na léky, knihy, pleny a sunar se bude počínaje rokem 2015 postupně snižovat, jak přesně, není zatím řečeno (kdosi z ČSSD použil zábavné formulace „až na samé dno“). Valorizace důchodů a sleva na dani pro pracující důchodce se vrátí do původní, výhodnější podoby.

Náklady, které vzniknou, nebudou zatím kryty zvyšováním daní (navrhla to ČSSD, proti bylo Babišovo ANO), ale lepším výběrem daní a efektivnější státní správou. Bude se tedy dělat totéž, co dosavad (to nijak nebolí a nic se tím neriskuje), jen daleko lépe a horlivěji. Připomíná to trochu někdejší představy komunistických papalášů o „reformě socialismu“.

Je při tom při všem pozoruhodné, jak představy politiků o nápravě věcí veřejných vycházejí vstříc iluzím, zakotveným ve veřejnosti. Když by už bylo nutné zvyšovat daně, tak tedy daně právnických osob, zvlášť některých. Jak ukazují průzkumy veřejného mínění, lidé žijí v představě, že ekonomika je celkově v hluboké krizi, ale jim a jejich domácnostem se přitom vede pořád jakž takž dobře. Subjekty lze tedy rozdělit na abstraktní („právnické osoby“, ale patří sem vlastně i stát), které v pravém slova smyslu neexistují a proto je nic nebolí a hlavně je lze vytrvale dojit a ždímat (neexistují, ale přitom mají spoustu peněz), a fyzické (to jsme my každý jednotlivě), na něž se nesmí sáhnout, protože by je to bolelo. Dojení a ždímání „abstraktních subjektů“ se ovšem do života těch fyzických promítne, jenže s jistým zpožděním. Času, který mezitím uplyne, pak může vyčůraný establishment, který takové iluze živí, využít k tomu, aby se zabydil a usalašil natolik, že s ním už nikdo nehne.

Bylo by dobré mu tuhle politiku aspoň trochu ztížit.

12. prosince 2013