Volba místopředsedů PS

Včera měla nová Poslanecká sněmovna na pořadu jednání volbu dvou zbývajících místopředsedů. Byla to volba opakovaná a jak se dalo čekat, opět se nepovedla.

Pro pořádek rekapituluji, že předtím se 27. října obrovitou, bezmála husákovskou většinou 195 hlasů podařilo zvolit předsedou Sněmovny Jana Hamáčka (ČSSD), a slušnou většinu dostali i místopředsedové Jermanová (ANO) a komunista Filip (toho musela volit i určitá část ze souboru ODS – TOP09 – KDU-ČSL, přesně se to říci nedá, volba je tajná. Celkem bez problémů prošel i pan Belobrádek z nejmenší parlamentní strany, KDU-ČSL. Nebyla zvolena expředsedkyně PS Němcová a předseda Úsvitu Okamura, což se očekávalo. Nedostalo se ovšem ani na Miroslava Kalouska, ačkoli T0P09 je co do počtu mandátů v pořadí čtvrtá, a to ani v druhém kole volby.

Jásot, s jakým výsledek voleb přivítali na druhý den ve zpravodajství Práva (Kalousek dostal za vyučenou!) je pro dnešní dobu příznačný, leč odpudivý (jisté rozpaky z výsledku hlasování dali pak v komentářích najevo např. Jiří Hanák a Alexandr Mitrofanov). TOP09 pak udělala to, co měla udělat ještě před hlasováním, nechala Miroslava Kalouska zvolit předsedou poslaneckého klubu (u obou funkcí jde hlavně o právo přednostního vystupování a pan Kalousek je coby parlamentní debatér mezi poslanci TOP09 nepochybně jednička) a do další volby postavila Petra Gazdíka. Jenže včera neprošel ani on, v druhém kole dostal 87 ze 190 hlasů.

Co z toho plyne pro rozložení sil v Poslanecké sněmovně? Je zjevné, že ji ovládá poměrně silné neformální uskupení, které se mezi sebou nejspíš nemusí ani nějak moc intenzivně domlouvat: ANO, Úsvit přímé demokracie, KSČM, ČSSD a KDU-ČSL (účast lidovců v tomto establishmentu mi připadá ohavná, pořád ještě nejsem zjevně dost otrlý). Dají dohromady 158 hlasů, nemusí tedy být vždycky stoprocentně jednotní: ač výslovně nedomluveni a ne stoprocentně jednotní, prosadí to, co chtějí (tj. např. Bělohrádka) a zabrzdí to, co chtějí zabrzdit (tj. TOP09).

Faktickou opozicí jsou TOP09 a ODS: opozice je jednostranně orientovaná („doprava“), nese zaslouženě důsledky svých minulých politických neúspěchů a hlavně selhala letos v obhajobě parlamentní demokracie. Nedokázal jsem je volit a nedokázal bych je volit. Ale je to teď bohužel jediná opozice, ať chceme nebo nechceme. Nechápu jen dvě věci: proč se před druhou volbou neuměli neformálně, ale veřejně sjednotit na panu Gazdíkovi jako na společném kandidátovi (zjevně nedovedou pořád nic jiného než se vzájemně okopávat), a proč se pan Kalousek hodlá dál doprošovat nového establishmentu, aby mu prosím prosím zvolil jeho kandidáta. Proč jim nedá jasně najevo: strčte si svého místopředsedu za klobouk, nestojíme Vám o něj. Zvolte si místo něho Okamuru, je to jeden z Vás. Byl by to projev hrdosti, jakému by rozumělo asi víc lidí, než ti, kteří je v říjnu volili, a hlavně, projasnilo by to situaci.

Náš nový režim mi totiž „strukturálně“ připomíná cosi z minulosti: totiž meziválečné („horthyovské“, jak se u nás říká) Maďarsko. Nebyla to fašistická diktatura, jen konstituční monarchie se silnými autoritativními rysy, ale žít bych v ní stejně nechtěl. V dolní komoře maďarského parlamentu seděly tehdy i skutečně opoziční strany: např. sociální demokraté a malorolnická strana. Byly však velmi slabé, dokázaly dát o sobě slyšet, ale prakticky nic prosadit. Důvod jejich slabosti byl především v tom, že v Maďarsku se (tradičně) volilo tajně jen v několika největších městech, jinak se hlasovalo aklamací. My jsme ovšem dnes dál: dokážeme si podobný parlament zvolit přímým, tajným a všeobecným hlasováním.

4. prosince 2013