ARCHIV

Jak funguje postkomunistická společnost

V poslední době se odehrály dva případy, které je těžké si nespojit.

Před několika dny byl spektakulárním způsobem zatčen předseda představenstva OKD Viktor Koláček. Policisté ho odvedli v poutech, asistovaly u toho televizní kamery. Propustili ho ve tři hodiny v noci s tím, že bylo zahájeno trestní stíhání. Týká se i dvou jeho spolupracovníků.

Nato OKD odstoupila ze soutěže o koupi státního podílu v Sokolovské uhelné. Ve hře zbývá jediný zájemce, management Sokolovské uhelné.

O něco dříve byl v Rusku spektakulárním způsobem zatčen generální ředitel ropného gigantu Jukos Michail Chodorkovskij. Jeho soukromé letadlo přepadlo při mezipřistání ozbrojené komando. Chodorkovského umístili do společné cely s kriminálníky (ruští průmysloví kapitáni se prý jinak těší zvláštnímu pojednávání). Pár dní nato Chodorkovskij na svou funkci ve vězení rezignoval.

Oba případy jsou v lecčems rozdílné: Především naši průmysloví papaláši nemají na rozdíl od Chodorkovského vysoké politické ambice. Nechci taky pochybovat o formální odůvodněnosti vznesených obvinění či snad podezírat vládu nebo premiéra z toho, že zásah proti Koláčkovi nařídili. Pozoruhodná shoda obou případů je vlastně jen v okolnostech a načasování: okázalé zatčení – rezignace (na obchod, na funkci), u nás před tím, než se mělo rozhodovat o prodeji, v Rusku před parlamentními volbami.

Poměry, které tyto případy spoluutvářejí, připomínají poměry v „základní vojenské službě“ za starého režimu: jsou stanovena poměrně přísná pravidla, jejichž větší část nikdo nedodržuje. Nadřízení (vojáci z povolání) o tom vědí, ale tolerují to. Situace je navíc o to nepřehlednější, že míra tolerance se mění od posádky k posádce, závisí také na individuálních vlastnostech velitele a období zvýšené buzerace se střídají s obdobími „liberalizace“.

Jenže: ve chvíli, kdy se to z nějakých důvodů hodí (někdo z vojáků si začne moc vyskakovat, přijde pokyn „zezhora“) veškerá tolerance končí a na vybraného jedince dopadne se vší přísností trestající ruka. Už předem je jasné, že dotyčný nemá šanci obstát, protože pravidla nedodržuje nikdo, což se až doposud tolerovalo.

Na těchto principech byl postaven celý „reálně socialistický systém“. Odtud mylný dojem, že společnost uzavřela jakousi smlouvu s mocí. Je zjevné, že o smlouvě nemůže být ani řeči. Taky nejde o ďábelský plán několika bolševických lídrů. Systém se vyvinul samovolně, dlouho zrál v čase a jeho kořeny jsou někde v ruském nevolnictví.

Překvapivé je vlastně jen to, že v trochu zmírněné podobě funguje dosud. Nepsaným mottem české „velké“ privatizace a toho, co následovalo, bylo: jen si hrabejte, ale počítejte s tím, že až se to bude hodit, toho či onoho z vás zkasírujeme. Problém zjevně není jen v nedostatečnosti zákonů, ale v těchto zcela nedůstojných poměrech. Systém spočívá na pojetí zákona, státu a občanství úplně jiném, než jaké se uplatňuje v civilizovanější části Evropy.

Mladá fronta Dnes 9. prosince 2003