Změnil se režim

V tomto roce se u nás změnil režim. Potichu a nepozorovaně, nejvýznamnější změny přitom proběhly v létě, kdy si většina národa užívala dovolených. Když se všichni vrátili, zmocnila se lidí hysterická iluze, že v nadcházejících předčasných volbách ještě o něco půjde – totiž o to podstatné, co už bylo mj. i kvůli jejich nezájmu a lhostejnosti prošustrováno. Podivná komedie pak skončila tak, jak skončit musela – formálním potvrzením změn, které už proběhly.

Pod „změnou režimu“ si lidé představují něco dramatického a patetického: běsnící luza nebo tanky v ulicích, pád demokracie a nastolení totalitní diktatury. Moci se ujímá krvelačný uzurpátor. Modelovou situací je pro nás rok 1933 v Německu nebo 1948 v ČSR. Ve skutečnosti změna bývá relativní: to, co u nás existovalo po dva roky před únorem 1948, si jméno demokracie nezaslouží ani náhodou. Jistě, bylo to lepší, než to, co přišlo pak, ale to je dost málo. Daleko častější než divoká verze převratu je „soft“ změna režimu. Takovou jsme zažili např. na podzim roku 1938. První československá republika jistě nebyla vzorová demokracie: byla však mnohem lepší než to, co přišlo pak (a mnohem lepší než to, co přišlo v roce 1945). A druhá republika nebyla žádná totalitní diktatura. Ještě se ani nezavíralo, jen zakazovalo a štvalo. Rozdíl byl ovšem citelný i bez toho, a nezapomínejme, že jí byl vyměřen jen půlrok existence. Teprve pak přišla změna jako řemen.

A ještě malá poznámka na okraj: je samozřejmě velký rozdíl mezi změnou režimu v roce 1938 a tou letošní. Tehdy dominovaly tlaky zvnějšku – Hitler a ústupčivost západních demokracií (neschopnost českých politiků využít prvních deseti let demokracie k vytvoření stabilní svobodné společnosti proto obyčejně přehlížíme). Teď nemáme žádné alibi, všechno je jen a jen naše vina. A když říkám naše, nemyslím tím „vaše“ jak to dělává s oblibou např. Petr Pithart, když mluví o normalizaci, nýbrž prostě „vina nás všech“.

Na letošní změně režimu se podílely čtyři základní faktory:

Za prvé, faktor sociální demokracie. V boji proti svým politickým soupeřům porušila pravidla hry a překročila hranici mezi cestou parlamentní a cestou revoluční. Nebyla schopna svrhnout slabou vládu v Poslanecké sněmovně a přenesla zápas na ulici a do hysterické kampaně proti „starým pořádkům“, plné demagogie a ataků na nejnižší lidské pudy. Je poněkud směšné, že přitom nezvážila, v jak nevýhodné pozici je proti jiným „revolučním silám“ (komunisté, ANO, Úsvit přímé demokracie) vzhledem k tomu, že se během „starých pořádků“ osm let podílela na vládě. Její bídný volební výsledek je z tohoto hlediska logický.

Za druhé, faktor jakobínského boje proti korupci. To je ideologie naší dnešní revoluce, každá revoluce musí mít nějakou ideologii. Spoluvytvářely ji hnutí a iniciativy jako Vraťte nám stát (a její lidovější forma, Holešovská výzva), Nadační fond proti korupci, Rekonstrukce státu apod. Do čela boje, jak to má v revoluci být, se staví policie a vůbec „orgány činné v trestním řízení“. Ředitel Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, plukovník Robert Šlachta, prohlásil tento týden pro Babišovu Mladou frontu Dnes v souvislosti s korupční aférou, kvůli níž padla vláda, že jeho lidé odhalili nebezpečný klientelistický sytém založený na propojení mnoha aktérů, Hydru propojující podnikatele, politiku, státní správu, dokonce i justici, která dokázala vysávat peníze z firem a pak zametat stopy. „Lidé byli dáváni na určité funkce, aby tam poté plnili úkoly“. To je solidní zárodek pro činnost politické policie a pro politické procesy. A bude to bohužel aspoň zpočátku velmi atraktivní pro velkou část veřejnosti.

Za třetí, faktor Zeman. Miloš Zeman je „pragmatický“ politik s velkými ambicemi a minimálními zábranami, který svou ideologii pružně přizpůsobuje okamžitým záměrům (např. naposled, když se mu lustrační zákon hodil jako klacek na konkurenta Babiše a konkurenta Sobotku, okamžitě zapomněl na své předešlé výhrady). Šikovný politický pletichář se silným mandátem z přímé prezidentské volby. V jejím druhém kole vyhrál díky lehce sebevražedné podpoře sociální demokracie a díky lehkomyslnosti a neschopnosti svého protikandidáta. Aniž by musel změnit jedinou čárečku na Ústavě, dokázal během několika měsíců přeformovat celý ústavní systém, údajně na přechodnou dobu (myslím, že přechodnost, kterou založil, se napříště může leckomu hodit): vládne vláda, kterou si nadiktoval, vládne jen s jeho důvěrou, pořád ještě fakticky neexistuje Poslanecká sněmovna (paní Němcová byla v ČT v neděli moc optimistická), čímž je podstatně oslabena parlamentní kontrola exekutivy.

A konečně faktor Babiš, miliardář a postkomunistický velkopodnikatel, zároveň tiskový magnát a zároveň lídr fakticky nejsilnější parlamentní strany, který spojuje své osobní zájmy s jakýmsi spasitelským komplexem, představitel oligarchie, která střídá demokracii. Něco, co tu zatím nebylo. Veze se na revoluční jakobínské vlně a dokázal za sebou seřadit davy.

To jsou nejdůležitější faktory, utvářející nový režim. Každý z účastníků – Sobotka, dejme tomu Šlachta (není jistě sám), Zeman i Babiš – si jede po svém, a proto nový režim vypadá spíš než jako pyšná tvrz kruté diktatury jako hromada hnoje. Působí však všichni stejným směrem a v případě potřeby si cestu k sobě najdou.

A co z toho plyne pro autora těchto řádků?

Za prvé: není důvod vzdávat úsilí o obnovu svobody a demokracie.

Za druhé: je třeba tak činit v rámci ústavy a zákonů.

A z třetí: minulý (rozuměj polistopadový) režim, tj. podle Babiše „staré pořádky“, měl spoustu slabin. Vstupoval jsem do něho jako představitel nezávislé skupiny Demokratická iniciativa, která tvořila v disentu jakousi opozici k havlovskému proudu: považovali jsme v posledních letech před převratem za důležité, aby disent formuloval jasně politické požadavky a připravoval se i organizačně na vznik politických stran. Pro Havla a jeho lidi to bylo před převratem a dokonce ještě nějakou dobu i po převratu málo přijatelné (víc jim vyhovovalo všeobsáhlé a snadno manipulovatelné Občanské fórum), využili svého silného mocenského postavení a vlivu a podařilo se jim nás tak říkajíc politicky eliminovat. Mohl bych se tedy právem cítit ukřivděný. Přesto rád přiznávám, že polistopadový režim byl od svého počátku až do svého letošního konce demokratický, mohl jsem ho považovat za svůj a být k němu loajální. Pokud jde o dnešní, nový režim, budu respektovat platný právní rámec. To je vše.

23. listopadu 2013