Život a doba Zbyňka Hejdy

Ve věku třiaosmdesáti let zemřel v Praze Zbyněk Hejda. Zemřel v v sobotu 16. listopadu, je to trochu symbolické: zemřel den před výročím změny, kterou mnozí (já také) vítali se zadostiučiněním a nadějemi. A zároveň v době, kdy se to, co ta změna přinesla, pomalu a nezadržitelně hroutí.

Zbyněk byl můj dlouholetý kamarád. Spojovala nás spoluúčast na dobrodružství zvaném Tvář. Tvář představovala ostrůvek naděje v době, která byla sice o něco dejme tomu lidštější než třeba padesátá léta, ale kdy byl člověk pořád velmi silně ohrožen na jednu stranu tím, že se ze zrůdnosti poměrů zblázní, a na druhou, že se přizpůsobí a zprasí. Většina mých generačních druhů volila tu druhou cestu. Tvář byla třetí cestou, vytvářením skromného, ale důležitého prostoru svobody v hnusném prostředí ruské kolonie, která si velkohubě říkala „Československá socialistická republika“.

Zbyňka do Tváře přivedl filosof Jiří Němec. Byla to z mnoha hledisek pro ohrožený ostrůvek svobody vynikající akvizice. Hejdovy básničky se mi vždycky líbily. Vyšla mu tehdy v oficiózním vydavatelství Československý spisovatel jedna knížka (moc hezká), což formálně vzato v tehdejším Absurdistánu znamenalo, že měl na rozdíl od nás ostatních nakročeno ke „kandidátství na spisovatele“ a papaláši ze Svazu československých spisovatelů ho museli brát vážně. Ale to úplně nejhlavnější: dokázal neobyčejně jasně, přímo a bez rozčilení formulovat své názory. To bylo nesmírně důležité v situaci, kdy proti nám stáli „mladí svazoví básníci“, kterým jsme časopis vlastně uzmuli (pro ně jsme byli „skupinka estétských provokatérů“), vedení Svazu, v němž dominovali autoři, které jsme nepojednávali zvlášť ohleduplně, a konečně papaláši z ÚV KSČ, kteří nás celkem právem považovali za zcela cizorodý a nebezpečný element v jejich hájemství. První dvě skupiny vytvářely jakousi pseudosvobodu: reformátoři stalinismu se jistě v dobrém úmyslu snažili dát systému jisté atributy svobody, ovšem s tím, že systém sám je dobrý, jen je třeba ho trošku vylepšit. Pochopitelně, sami se kdysi namočili při jeho instalaci a chtěli by se rehabilitovat bez toho, že se budou nějak moc stydět. A svazoví mladí jim k tomu tvořili potřebné alibi jako ti, kterým vybojovali svobodu. Nám z Tváře byla ta jejich svoboda dost málo. Proti „mladým svazovým básníkům“, proti Svazu i proti ÚV KSČ jsme museli celý rok vést úmorný a marný boj o záchranu časopisu – a zároveň se nám právě o ten rok podařilo oddálit nevyhnutelný zákaz. Zbyněk v půtkách na půdě Svazu sehrál důležitou roli.

Pak jsem dva roky existovali v jakési pololegalitě. Scházeli jsme se porůznu, také navečer v kanceláři PIS na Klárově, kde Zbyněk pracoval. Nějak to zařídil, je pozoruhodné, co všechno bylo tehdy možné. Zbyněk taky patřil k těm, kteří jsme na podzim roku 1967 prosazovali obnovení časopisu v původní podobě: spolu s Mandlerem, Němcem, Nedvědem, Lopatkou a mnou, proti Havlovi a jeho přátelům, kteří by raději viděli Tvář jako volné uskupení autorů, kteří si sebe navzájem váží (mělo se to zhmotnit ve výměně šéfredaktora - Havel za Nedvěda – a v tom, že časopis neměl být svázaný sešit, ale soubor volně ložených listů, zjevně pro případ, že kdyby si náhodou někdo někoho začal vážit o něco méně než ostatních, mohl by ho bez zbytečné práce a vytrhávání vyjmout). Do obnovené Tváře pak Zbyněk napsal mj. pozoruhodnou úvahu Tabu v české historiografii ( byl profesí historik).

Na podzim roku 1969 Tvář zakázali, a zákaz se ukázal být definitivním: kloudné věci jsou smrtelné. Pak jsme se s výjimkou krátkého období kolem vzniku Charty77 vídávali spíš sporadicky, změnilo se to v posledních třech letech před pádem režimu. Po převratu jsme dohromady připravovali sborník z Tváře a setkávali jsme se v redakční radě Střední Evropy. A nejen tam.

Polistopadový svět měl své zvláštnosti. Ti, s nimiž jsme v roce 1965 byli ve sporu, se prosadili na významných místech v politickém, vědeckém i kulturním světě. Přitáhli k sobě i ty, kteří vzešli ze společného hnízda „socialismu“ (rozuměj stalinismu), ale po roce 1969 se normalizovali. Tvář zůstala něčím mimo, zajímavou atypickou kuriozitou. Snad hodnou jakési úcty. Zbyňkův osud jako autora je v tomto smyslu příznačný. V novém režimu, který se právě teď rodí, se už o ní zřejmě nebude mluvit vůbec. Takže člověk se ptá: mělo to vůbec smysl? Vypadá to, že definitivně vyhráli ti druzí.

Jenže není dobré zapomínat, jednak že není všech dnů konec, jednak že světský triumf není pro účastníky dějin to hlavní, a konečně, že platí: „Jestliže zrno pšeničné nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.“ Snad je Zbyňkovo úmrtí správná chvíle, abychom si to připomněli.

(psáno pro Revolver Revue)

20. listopadu 2013