Povaha nynějšího režimu

Naše země prochází v posledních dvou letech zásadní změnou, během níž se pomalu, nepozorovaně, ale podstatně mění to, čemu se říká režim. Proces ještě není ukončen a výsledek bude záviset od toho, nakolik účinně budou občané, společnost změně bránit.

Heslo, které provázelo letošní volební kampaň, znělo „pryč se starými pořádky“. Expresis verbis používal pojem „staré pořádky“ Andrej Babiš, ale něco podobného měli na mysli skoro všichni. Je to heslo revoluční, plod protikorupční vlny z loňského jara, která byla vlastně spouštěčem letošních politických změn.

Ti, kteří se k heslu tak či onak hlásí, se (skoro se mi chce říci naštěstí) nedokážou shodnout na časovém vymezení „starých pořádků“. Pro KDU-ČSL a stranu Zelených znamenají poslední tři roky, během nichž oba politické subjekty nenesly parlamentní ani vládní odpovědnost, protože pobývaly v politickém suterénu. Pro ČSSD je to posledních sedm let (předtím totiž byla osm let u vládního kormidla). Pro KSČM je to všechno po 17. listopadu 1989 (to, co se tehdy stalo, se sice stát muselo, ale všechno další už od základu špatné). Úsvit a hlavně ANO jsou o něco méně určité: Andrej Babiš např. mluví o „posledních 23 letech“, během nichž byli u moci stále titíž lidé. Poslední tři strany přitom z různých důvodů nikdy vládní odpovědnost nenesly.

Pod velmi široké pojetí „starých pořádků“ v pojetí ANO, Úsvitu a KSČM se tedy nejspíš dá zahrnout politické uspořádání, v němž jsou zajištěny základní občanské svobody a práva, kde funguje parlamentarismus, svobodná soutěž politických stran, oddělení státních mocí, nezávislá justice a svobodná média. Vrátili jsme se k němu – po mnohaleté přestávce – v době po listopadovém převratu, realizaci provázely mnohé vážné chyby. Demokratické uspořádání se pozná podle toho, že má chyby.

Některé z polistopadových chyb měly ovšem dosti fatální povahu. Demokratická politika by měla spočívat ve vyrovnávání zájmů, v urovnávání konfliktů v duchu spravedlnosti, ve zmírňování napětí a snižování hladiny nenávisti ve společnosti, a jejím základem by mělo být přesvědčení, že i nepřítel je bližní. U nás se čím dál silněji uplatňovala výrazná rezidua předchozího období: politika je neúprosným zápasem sil dobra se silami zla, směřuje ke konečnému vítězství sil dobra a k jejich mocenskému monopolu. Hybnou silou politiky je nenávist. Tomuto pojetí podlehla nejen „levice“, ale i „pravice“ (Klausův vonhayekismus, totiž fanatická teze, že lidské dějiny jsou neustálým zápasem kapitalismu či chcete-li demokracie se socialismem, a podivné ztotožnění předlistopadového režimu s „levicovostí“).

V důsledku neustále se zostřujícího třídního boje mezi „socialismem“ a „kapitalismem“ si nikdo moc nelámal hlavu tím, co je státní zájem (vznešeně řečeno „zájem vlasti“), společný soupeřícím silám. Bez něčeho takového nemůže demokratický stát existovat. Ve společnosti zmítané politickým třídním bojem ovšem žádný společný zájem neexistuje.

Výsledkem takto znehodnocené politiky přirozeně nebyl žádný triumf dobra nad zlem, ale trvalý mocenský pat. Na jedné straně slabá vláda, která se zoufale se drží moci, na druhé silná opozice, která není schopná vládu parlamentní cestou svrhnout, ale dokáže ji v podstatných věcech trvale paralyzovat. Od voleb do voleb probíhá permanentní hysterická volební kampaň. Taková neurovnaná politika pochopitelně vede k frustraci občanů a hesla o potřebě „změny pořádků“ pak padají na úrodnou půdu.

To je hrubý popis dlouhodobé politické krize, z níž vyplynuly rozhodující události tohoto roku.

Rozbuškou byla přímá prezidentská volba. Vyhrál kandidát s nadměrnými mocenskými ambicemi a zakrnělými zábranami (jeho oponent mu bohužel vůbec nedokázal čelit).

Následoval pád Nečasovy vlády. V „korupční“ aféře, jež k němu významně přispěla, se rozostřila hranice mezi politickou a kriminální odpovědností: zbourání této hranice je přitom příznačné pro každou revoluční situaci.

Tváří v tvář ambicím nového prezidenta a v obhajobě parlamentní demokracie nedokázaly ČSSD a „pravice“ najít společnou řeč. Předseda ČSSD Sobotka sice opakovaně zdůraznil, že v určitých situacích má mít parlamentní demokracie přednost před zápasem „levice“ s „pravicí“ (to, co řekl, bylo správné a pěkně formulované), ale před hlasováním o důvěře Rusnokově vládě na to rychle zapomněl. „Pravice“ nesmyslně lpěla na fikci „stojedničky“ v Poslanecké sněmovně.

Prezidentu Zemanovi se podařilo tím, že si najmenoval vládu podle svého gusta, zmocnit se na neurčitou dobu státního aparátu. Rozpuštěním Poslanecké sněmovny byla podstatně oslabena parlamentní kontrola výkonné moci.

V předčasných volbách se pak doširoka otevřel prostor pro „nesystémové“ strany – ke KSČM přibyl Úsvit přímé demokracie a hlavně ANO.

A mezitím se dva velmi významné české deníky dostaly do rukou velkopodnikatele s výraznými politickými (a mocenskými) ambicemi.

Tak byly ještě před volbami položeny základy „nových pořádků“.

Celá volební kampaň by se dala charakterizovat slovy: jako by se nechumelilo. Zatímco se hroutil režim, strany jedna přes druhou řešily otázky, jako jsou daně nebo důchodový systém, a předháněly se v nevázaných a podbízivých volebních slibech. Nebyla tu politická síla, která by se dokázala postavit proti hysterické revoluční vlně a zastala se „starých pořádků“.

Samotné volby pak jenom zafixovaly to, co se rozhodlo během roku. Nepřinesly nic překvapivě nového. Parlamentní spolupráce ČSSD s KSČM (tj. komunistická podpora menšinové vládě sociálních demokratů), s níž nakonec počítal Bohuslav Sobotka, není možná, protože ČSSD nezískala dost hlasů. Není možná koalice nesystémových stran, KSČM, ANO a Úsvit, jednak proto, že na to ty strany nejsou připraveny, a kromě toho přes pěkné volební výsledky nemají ani dost mandátů. A není možná koalice polistopadových demokratických stran (ČSSD, KDU-ČSL, ODS, Strana zelených a TOP09): zelení se do PS vůbec nedostali, ostatní strany by sice daly dohromady 106 hlasů, ale dlouhodobou konfrontační politikou a pojetím volebního zápasu si jakoukoli spolupráci výslovně zakázaly.

Vzhledem k chatrnému vítězství ČSSD je dominantní politickou silou Babišovo hnutí ANO. Jakákoli vládní koalice bez něj je prakticky nepředstavitelná. Teď se rýsuje lehce kočkopsovitá koalice ČSSD – ANO – KDU-ČSL, její nesourodost nespočívá snad v nějaké „pravolevosti“ (proč by byly apriori vyloučeny pravolevé koalice), ale v míchání standardních a nesystémových politických útvarů. A priori politicky neslučitelní by neměli být socialisté s liberály a konzervativci, ale demokraté s těmi ostatními.

Existuje však také potenciální, příležitostné a neformální spojenectví mezi ANO, KSČM, Úsvitem a ČSSD. Disponovalo by obrovitou ústavní většinou, přičemž v případě destabilizované ČSSD by stačila účast slabé nadpoloviční většiny jejích poslanců, a dokázalo by překreslit základy ústavního systému České republiky.

Změna režimu není ovšem zatím, jak jsem řekl, ukončený proces. Jak tomu bývá u každé těžké nemoci, je možné její průběh zpomalit, zastavit nebo zvrátit. Je proto zapotřebí v rámci ústavy a zákonů vyvíjet tlak nerozloženou a demoralizovanou „vysokou“ politiku - a zároveň se snažit uchovávat prostor pro demokracii na „nízkých“ úrovních politického života, ať už jde o spolkový život (záměrně nemluvím o „občanské společnosti“, ten termín je děsivě zkompromitován), na komunální rovině (příští rok na podzim budou komunální volby), a na internetu, který by neměl být jen příležitostí pro nesouvislé hysterické výkřiky a hájemstvím nezřízené sprostoty.

předneseno 13. listopadu 2013 na diskusním večeru, který pořádaly Klub na obranu demokracie, Občanský institut a Cevro institut.