Jako by se nechumelilo

Naše společnost prochází zásadní změnou: potichu a skoro nepozorovaně se zhroutil starý režim („Staré pořádky“, jak říká oligarcha Babiš). Na jeho troskách vznikají stejně potichu a nenápadně pořádky nové. Jaký bude konečný stav, zatím ještě nevíme: pořád si ještě myslím, že to bude tak trochu záležet na každém z nás – na tom, co v těchto a příštích dnech uděláme. Již teď je ovšem zjevné, že nový režim bude znamenat méně práv, méně svobod, méně demokracie než ten „starý“.

Změna režimu je jako obvykle provázena revoluční rétorikou: hesla jsou účtování s korupcí, trestání zločinů – aby bylo trochu strachu. Jde o účtování verbální – zatím. Máme pořád ještě parlamentní demokracii, i když je to od léta její specifická forma – parlamentní demokracie virtuální. Prý na přechodnou dobu.

Starý režim nebyl ideální. Jistě, už jste někdy viděli ideální režim? Já ne, za to jsem zažil přinejmenším jeden, který to po čtyřicet let o sobě tvrdil. Ze začátku mu to dokonce tu a tam někdo věřil.

Pokud má změna od jednoho režimu k druhému tu povahu jako dnes (změna od slabého lepšího k silnému horšímu), staví to do zvláštního světla ty, kteří tak či onak s novým režimem spolupracují. Této spolupráci se pak říká cizím slovem kolaborace.

Přitom jsem historický optimista, pokud jde o transparentnost „nových pořádků“ vůči těm, kteří je instalují. Moc nevěřím pohádkám o tom, že jdou do věci jen a jen s čistým srdcem a svatým nadšením, a mají tedy alibi: nevěřím, že tomu tak bylo ve třicátých letech v Německu, kde budovali nacionální socialismus, ani v druhé polovině čtyřicátých let u nás, kde budovali socialismus bez přívlastků. Každý z budovatelů aspoň v koutku duše věděl, co páchá, a co je tedy zač – tak už je to na světě zařízeno. Uvedené dva příklady jsou krajnosti, jistě. U nás teď o nic tak strašného nejde. To bohužel není dostatečná útěcha.

Přesto i v dnešní soft verzi nových pořádků jsou už teď ve „společenském provozu“, v institucích, které ho zajišťují, místa, kde slušný člověk nemá co pohledávat. Měli by si toho být vědomi ti, kteří na ně přicházejí, ale v menší míře i ti, co na nich dosud ze setrvačnosti zůstávají, a trochu i ti, co odcházejí. Nejnebezpečnější při změně starých pořádků v nové je, když se přicházející, setrvávající i odcházející shodnou na tom, že se nic neděje: jako by se nechumelilo. A přitom se už dělají závěje. Když se na tom například shodnou, omlouvám se, ale ten příklad mám tak říkajíc po ruce, paní Slonková, pan Kubík i pan Čásenský.

Děje se moc, je důležité se rozhodnout, a je důležité rozhodnout se tak, aby na to rozhodnutí bylo vidět. Samozřejmě je velký rozdíl mezi těmi, kdo iniciativně přicházejí, těmi, kdo ze setrvačnosti zůstávají, a těmi, kdo se rozhodnou odejít, jen to dělají příliš skromně.

Nejhorší, co se nám může stát, je, že si změny, která se kolem nás a s námi děje, všimneme teprve tenkrát, až v ní budeme až po uši a po nos. Pak už se toho moc rozumného dělat nedá.

Je tedy důležité, aby změna, která se kolem nás a s námi děje, byla vidět pořádně a včas. Pokud se nám podaří k tomu přispět, neudělali jsme až tak málo. Že bychom za to dostávali metály a shromáždily se za námi davy, se v této chvíli čekat nedá. Ale o to snad v životě nejde.

17. listopadu 2013