Rozhovor pro deník.cz

Demonstrace, které se sešly 17. listopadu 1989, odstartovaly pád komunistického režimu. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Vzpomínám na ni rád: bylo zjevné, že se hnusný režim zhroutil (jistě, byl hnusný tu víc, tu míň, ale hnusný pořád) a že máme reálnou vyhlídku přestat být kolonií Ruska, které si tenkrát říkalo „SSSR" (hnusný režim a SSSR spolu těsně souvisely). A taky že jsem k tomu snad nějak malounko přispěl. Přečetl jsem si v Pátek v Právu článek Václava Trojana, v němž se o 17. listopadu 1989 vyjadřuje s jistým opovržením, hlavně prý máme vzpomínat na 17. listopad 1939. Považuju to za nechutný úhyb: problém z roku 1939 (nebyl jsem tehdy ještě na světě) se vyřešil definitivně v roce 1945. Je to uzavřená kapitola dějin. V roce 1989 jsem patřil k Demokratické iniciativě, která v disentu představovala opozici k Havlově skupině (šlo nám o vytvoření normálního politického prostředí) a Havel s námi pak docela zametl. Přesto rád uznávám, že se 17. listopadem otevřela cesta do nesrovnatelně větší svobody než která byla předtím. Nevěřil jsem, že se toho dožiju, a jsem za těch 24 let vděčný. Zároveň cítím, že jsou dnes (na rozdíl od „odkazu 17. listopadu 1939") výsledky 17. listopadu 1989 osudově ohroženy a že je třeba je bránit. Píšu o tom porůznu už pár let a letos jsem s několika přáteli navíc založil Klub na obranu demokracie. Chtěli bychom, aby z něj v budoucnu byla jedna z mnohých dílčích iniciativ, které pomohou zachovat aspoň tu úroveň demokracie, na níž jsme si v posledních 24 letech zvykli.

S Emanuelem Mandlerem jste založili Demokratickou iniciativu, tedy politickou stranu, ještě v době před 17. listopadem. Jak jste tehdy fungovali a jak vaše strana zvládla změnu režimu?

My jsme se původně deklarovali jako nezávislá iniciativa a pak hnutí, nebylo to sice v tehdejším právu vymezeno, ale vzhledem k „helsinskému procesu" si oslabený režim netroufl nás právě proto kriminalizovat. Začali jsme na podzim 1987, těsně před listopadovým převratem jsme už měli na 100 „aktivistů" po celé republice. Kontakty a scházení byly velmi obtížné, často nás při pokusech o to sebrali. Chtěli jsme vytvořit jakési podhoubí ke vzniku „standardních" politických struktur (Občanské fórum např. nebylo standardní politickou strukturou). S Havlem a spol. o tom nebyla rozumná řeč, proto jsme si 11. listopadu 1989 podali žádost o registraci jako nezávislá politická strana liberálně-demokratické orientace. Zavřít nás už nestačili.

V době po listopadu se postupně formovalo demokratické uspořádání společnosti a politické strany, které se dnes rozpadají a ztrácejí přízeň voličů. Kde udělaly tyto strany chybu?

DI chtěla, aby z nezávislých skupin v disentu (HOS, OBRODA, Nezávislé mírové sdružení, my) vznikly ještě před listopadem zárodky normálních politických stran. Disidentský Olymp kolem Havla se bál, že tak přijde o své dominantní postavení v „opozici", a proto místo toho vytvořil Občanské fórum, organizaci, která neměla žádné členy, jenom aparát. Byla proto snadno politicky manipulovatelná a měla našlápnuto k monopolu. Havel a jeho lidé neměli dost důvěry v politickou pluralitu. To se jim stalo osudným. V rámci divoké privatizace Občanského fóra se okresních struktur OF obratně zmocnil Václav Klaus, opatřil si k nim členstvo (ne až tak moc) a přetavil je v ODS. Tak se ODS stala bohužel dědicem OF i v jeho slabostech (úsilí o politický monopol).

Lidé jsou dnes politikou otrávení a mnozí volí strany, které prakticky nemají členy, politický program ani jiné obvyklé atributy politických stran. V čem vidíte příčinu?

To je hezky formulováno: OF taky nemělo členy, nějaký vyhraněný politický program (bylo „pro všechny"), a tedy ani další atributy politických stran. A založilo vlastně tradici: v čem je jiné ANO? Nedá se přece taky říci „Strany jsou pro straníky, ANO je pro všechny?" Ale abych Občanskému fóru, Havlovi a jeho přátelům nekřivdil: jejich záměry byly dobré, šlo jim o lidštější společnost, nebyl za tím čirý cynismus nějakého mocného manipulátora a jeho vypočítavých a ambiciózních pomahačů.

Zvolení prezidenta, který se neohlíží na ústavní zvyklosti, jmenování vlády bez ohledu na vůli poslanecké sněmovny, rozpad hlavních politických stran. To vše ukazuje že probíhá zásadní změna politických poměrů. Jakým způsobem se náš politický systém mění a kam směřuje?

Zeman mocně přispěl k tomu, že se proměnily základní parametry režimu. Prezident využil nedokonalosti ústavy a zmocnil se na neurčitou dobu státního aparátu: máme vládu, kterou si najmenoval dle libosti a která se opírá výhradně o jeho důvěru. Parlamentní kontrola od půlky srpna víceméně neexistuje. Je průkopníkem „nových pořádků", přestože se mu nepovedlo dostat do PS svou servisní organizaci (SPOZ) a zatím ani dostat pod kontrolu ČSSD. Větší nebezpečí je ovšem faktický vítěz voleb, Babišovo ANO, programově usilující o změnu „starých pořádků". Tedy o pokračování toho, s čím už Zeman v létě začal. Oba braši si cestu k sobě jistě najdou. A směřování? Od demokracie k autokracii a oligarchii.

V demokratické společnosti hrají významnou roli svobodná média. V červnu koupil předseda ANO 2011 Babiš vydavatelství Mafra. Jak se díváte na vlastnické propojení mezi politickou stranou a velkým vydavatelstvím?

Jde o propojení velkopodnikání s politikou a mediální sférou: klasický příklad oligarchie. Právě vůči tomu je třeba naši bortící se demokracii bránit. Připadá mi úděsné, jak lhostejně a apaticky na to reagují demokratičtí politici a zejména sami novináři. Problém pana Babiše není v první řadě v tom, co bylo, v jeho údajném agentství nebo v tom, jak přišel k majetku. Nýbrž v tom, co dělá teď! (Ne že by jedno s druhým vůbec nijak nesouviselo). Například: minulý týden náhle zmizel šéfredaktor nyní Babišovy Mladé fronty Dnes, tento týden ho následoval šéfredaktor Babišových Lidových novin. Všechno to samozřejmě proběhlo v úplné shodě mezi vlastníkem a „odcházejícími" a bylo to oboustranně dlouhodobě připraveno. Zažil jsem něco podobného kdysi v prvních měsících po ruské invazi a nenechám si takovýmhle způsobem věšet bulíky na nos. Moji novinářští kolegové se na to dívají s bohorovným nezájmem. Já můžu udělat jen málo, ale to málo udělám: od nynějška ani v MFD, ani v LN nepublikuju. Nehodlám dělat pasivní štafáž při privatizaci svobody projevu do rukou oligarchy. A v koutku duše doufám, že se snad proboha aspoň někdo přidá. Veřejně a hlasitě.

deník.cz 17. listopadu 2013