Případ Nečas: nazývejme věci pravými jmény

Nejvyšší soud rozhodl minulý týden ve věci návrhu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci o vynětí čtyř poslanců bývalé Poslanecké sněmovny z pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Jedná se o případ údajného uplácení z podzimu r. 2012. Pánové Tluchoř, Fuksa a Šnajdr nemohou být podle NS trestně stíháni, expremiér Nečas naproti tomu ano: v jeho případě totiž nešlo ani o projev ani o hlasování v Poslanecké sněmovně, takže není kryt indemnitou podle odst. 1 a 2 článku 27 Ústavy. Pokud jde o procesní imunitu podle odst. 4. čl. 27 Ústavy, pak podle nynější právní úpravy platí, že pokud Sněmovna odepře s vydáním poslance souhlas, je jeho stíhání vyloučeno po dobu trvání mandátu. Protože mandát pana Nečase však už skončil, souhlas Sněmovny logicky není zapotřebí.

NS si tedy v Nečasově případu po pilátovsku umyl ruce. Posoudit, zda mohl dělat něco jiného, přenechám odborníkům. Rozhodnutí samozřejmě neznamená, že by pan Nečas měl být odsouzen, nýbrž jen, že může být obviněn.

Rád bych zrekapitulovat, o co v případu jde: pánové Tluchoř, Fuksa a Šnajdr se v létě a na podzim roku 2012 pokusili využít chronické slabosti Nečasovy vlády k tomu, aby ji vydírali. Samozřejmě šlo o vydírání v tom nejlepším slova smyslu, totiž o vydírání politické, které nemůže být kriminalizováno. To ovšem vůbec neznamená, že by nebylo politicky a lidsky opovrženíhodné. Premiér je nakonec přiměl k tomu, aby se vzdali mandátů (tj. možnosti jej dále vydírat) a zjevně jim nabídl jakousi kompenzaci, která ovšem ztrátu politického vlivu nemůže vyvážit. Jeho jednání je politicky i lidsky pochopitelné a ospravedlnitelné.

Vrchní státní zastupitelství obrátilo případ úplně naruby. Podle něj Nečas nabídl třem poslancům úplatek za to, když se vzdají mandátu a umožní prosadit důležité vládní návrhy, a podařilo se mu je lidsky zlomit. Díky tomu se pak Nečasovo obvinění vejde pod § 332 Trestního zákoníku (Podplacení). Tento výklad je ovšem absurdní a je obtížné bránit se dojmu, že zároveň taky účelový.

Celá kauza Nečas a další zahrnuje od počátku tři provinění: za prvé, nezákonné sledování premiérovy tehdejší choti vojenským zpravodajstvím z nařízení šéfky Nečasova sekretariátu: to není problém korupce a premiér za to nese odpovědnost politickou. Řešit otázku, zda by tom samo o sobě stačilo k jeho demisi, by znamenalo spekulovat: nestalo se. Korupční obvinění, o němž je řeč, učinilo demisi výrazně naléhavější. A pánové Rittig a Janoušek jsou tu zatím jen jako nejasná kulisa, která tu naléhavost ovšem ještě posílila.

Pánové Šnajdr, Fuksa a Tluchoř jsou dnes politické mrtvoly a nikoho nezajímají. Zato odsouzení Petra Nečase by sloužilo jako viditelný úspěch protikorupčního tažení a signál „změny pořádků“, k níž u nás dnes dochází.

Ve skutečnosti pokud by snad byl Petr Nečas odsouzen, vyšle to jen signál, že se Česká republika „změnou pořádků“ dostává na úroveň Ukrajiny. Čemuž by bylo dobré zákonnými prostředky zabránit.

E15 5. listopadu 2013