Braňme „staré pořádky“!

Vítězné heslo z kampaně k volbám do Poslanecké sněmovny, zní: „pryč se starými pořádky“. Je to heslo revoluční, připomíná mi budovatelskou píseň z doby mého dětství: „je konec bídy, je konec hladu, je konec zlodějských světa řádů“. Přihlásila se k němu tak či onak ČSSD, KSČM, ANO, Úsvit přímé demokracie i KDU-ČSL. Celkem 158 mandátů v nové Sněmovně. Naštěstí se úplně přesně neshodnou v časovém vymezení neblahé doby: zatímco pro KDU-ČSL zahrnuje nejspíš poslední tři léta, která strávila v mimoparlamentním suterénu, a pro ČSSD představuje sedm let vlády „pravice“, KSČM, Úsvit a ANO jsou podstatně velkorysejší, řeč je minimálně o „třiadvaceti letech“. Revoluci uzavřely volby, v nichž poražená „pravice“ dostala pouhých 42 křesel. Minulá zkušenost přitom učí, že jedna revoluce zvolna přerůstá v druhou.

Je ovšem možné i jiné dělení: podle něho ke „starým pořádkům“ patří strany, které se hlásí k demokracii a podílely se v ČR na vládní zodpovědnosti: ČSSD, KDU-ČSL, ODS, TOP09 (a připočtěme pro pořádek ještě nejsilnější mimoparlamentní stranu, Stranu zelených). Daly by teď dohromady 106 mandátů (proti 94 hlasům stran „nesystémových“). Je však bohužel čím dál míň představitelné, že by se dokázaly na něčem domluvit a společně vládnout. Během politické krize posledních let totiž postupně ztrácely schopnost komunikovat.

Politický život v České republice byl od počátku poznamenán tím, že pravice přistoupila na bolševický koncept politiky jako boje sil dobra se silami zla (tzv. vonhayekismus, řekl by V.Klaus), kdežto levice se od stejného konceptu nikdy nedokázala pořádně emancipovat. Na obou stranách pomyslné barikády vládne přesvědčení, že hybnou silou dějin je nenávist, politika je chápána jako pokračování třídního boje jinými prostředky a mění se v nekonečnou hysterickou předvolební kampaň. Cílem je definitivní vítězství kapitalismu nad socialismem či naopak, oběma účastníkům jde tedy o mocenský monopol. Na rozdíl od civilizovanějšího pojetí politiky jako ustavičného, nekonečného vyrovnávání konfliktů v duchu spravedlnosti a při vědomí, že i politický nepřítel je bližní, vede takový politický zápas, zvlášť v situaci, kdy je silná opozice soustavně konfrontována se slabou vládou, nikoli k vítězství dobra nad zlem, nýbrž, jak se dnes ukazuje, k rozvratu a chaosu. Nevzniklo totiž nic, co by se dalo nazvat společným zájmem vlasti.

Podstatnou událostí dnešních dní je hluboká krize v ČSSD. Pánové Sobotka i Hašek dovedli (v šlépějích Jiřího Paroubka) politiku třídního boje k dokonalosti. Podpořili nakonec i prezidentskou kandidaturu Miloše Zemana, který se poté v létě zmocnil státního aparátu a ochromil parlament (na dobu přechodnou, leč neurčitou). Teprve v létě, pět minut po dvanácté, dospěl předseda Sobotka k závěru, že zájem parlamentní demokracie má přednost před zápasem levice s pravicí a že ČSSD má ve jménu demokracii nikoli náhodou. Bohužel vzápětí ustoupil a dal se spolu s panem Haškem znovu do třídního boje. Teď sklízí plody této kapitulace. Je třeba ovšem zdůraznit, že první stanovisko pana Sobotky bylo úplně správné a že ne ně „pravice“ opojená chimérou neexistující „stojedničky“ tehdy vůbec nijak nezareagovala.

Nezbývá než konstatovat, že „staré pořádky“, tj. svoboda a demokracie, vybudovaná jistě s mnoha chybami a nedostatky v posledních dvaceti čtyřech letech, je v ohrožení. Volby znamenají pokračující destrukci polistopadového režimu a vítězný nástup „nových pořádků“. Nepředstavuje je v první řadě vůbec KSČM, ta se jen přidá ke každé špatnosti. Daleko větší výzvou je ANO, nové uskupení s velikou veřejnou podporou. Je nepřesné a lehkomyslné mluvit o tom, že ti lidé „nevědí co chtějí“, že jde o „rozevláté, těžko uchopitelné hnutí“ s heterogenním voličstvem. Vědí velmi přesně, že chtějí svrhnout „staré pořádky“ a v zhledem k pokračujícímu politickému rozvratu mají úspěšně nakročeno k mocenskému monopolu a oligarchii.

Staré strany, které by byly měly hájit polistopadové uspořádání (už jsem je vyjmenoval) bohužel selhaly. Nejen že nedokázaly hájit svobodu a demokracii, nýbrž vlastně ani rozpoznat, že o tu svobodu a demokracii jde a že je jejich společným zájmem. Přesněji řečeno selhala vedení těch stran. Snad by se v příštích dnech, měsících a letech měli aspoň snažit domluvit jejich členové a voliči (a taky ti, které hlasatelé „nových pořádků“ dřív nebo později otráví). Dokážou se sjednotit na tom, v čem jejich lídři selhali? Je totiž třeba bránit „staré pořádky“ – to jest svobodu a demokracii.

Mladá fronta Dnes 4. listopadu 2013