Pořád to ještě jde?

První dojem z voleb do Poslanecké sněmovny je, že se až tak moc nestalo. Výsledky kopírují to, co přinesly poslední průzkumy veřejného mínění. Rozdíly jsou v detailech, i když dost překvapivých.

ČSSD, jak se předpokládalo, volby vyhrála, leč s menším ziskem, než jak to vypadalo v létě. Jen málokdo však čekal, že výsledek bude o jeden a půl procenta horší než v roce 2010 a že od druhého v pořadí budou sociální demokraty dělit necelá dvě procenta. Svůj význam má i to, že podpora ze strany komunistů, na níž stavěl svou strategii už Miloš Zeman při nástupu do čela strany a na niž teď výslovně spoléhal i dosavadní předseda, dnes ČSSD není k ničemu. Přitom Bohuslav Sobotka se ještě v létě přihlásil – jistě správně – k tomu, čemu se dnes říká “staré pořádky“ tím, když řekl, že parlamentní demokracie je v určitých situacích důležitější než boj mezi „pravicí“ a „levicí“ - vydrželo mu to bohužel asi tři dny. A když politik opustí sám sebe, nikdo mu nepomůže, nejde to. Výsledkem této nedůslednosti jsou pochyby: o co vlastně panu Sobotkovi šlo a jde? Jde mu o zásadu, nebo jen o taktiku? A jak daleko je ochoten zajít? Zatím jen přispěl jen k tomu, že ČSSD se rozčileným voličům jeví být např. vůči babišovcům nedůsledná a nalomená.

To, že komunisté zůstávají mimo hru, není až tak důležité: nejsou dnes ani jediné, ani hlavní nebezpečí. Je na ně jen spoleh potud, že se přidají ke každé špatnosti.

Spoustu lidí taky uspokojil volební výsledek SPOZ. Bylo sice zjevné, že strana bude mít problém s pětiprocentní hranicí, ale málokdo předpokládal takový debakl. Navíc prezident Zeman se natolik angažoval v její podpoře, že na něj stín toho debaklu dopadá taky. A rovněž na Rusnokovu vládu, jejíž ministři stáli na předních místech kandidátek. Jenže Zeman bez rozpaků jede dál, novou vládu hodlá jmenovat až za dva – tři měsíce, jeho ministři chtějí pokračovat v personálních čistkách (kromě ministra vnitra, který se prý soustředí na „údržbu“, což je zvlášť podezřelé). A po schůzce v Lánech zemanovci v ČSSD prakticky odstavili předsedu Sobotku na vedlejší kolej. Tím pacifikace strany vstoupila do posledního stádia. Navíc prezident vyslal cukrbliky směrem k panu Babišovi a pan Babiš má péči jen o to, aby se ČSSD náhodou nerozdělila. Střízlivě vzato, Miloš Zeman utrpěl na své dráze další malý karambol – podobně jako když krasobruslařka při volné jízdě upadne z ničeho nic na zadnici. Když se zvedne a pokračuje v jízdě, nic strašného se ještě nestalo, nakonec záleží na porotě (na veřejnosti), a ta je k prezidentovi zatím dost shovívavá. Rektory a bouřící se umělce bych nepřeceňoval, bouřili se kdysi po Palachovu sebeupálení taky, a co z toho zbylo!

A úplně dětinské je radovat se z neúspěchu Václava Klause a „Hlavu vzhůru“. Václav Klaus je politická mrtvola, jistě úctyhodná, a svůj kus práce už odvedl: pomohl Zemanovi na trůn a obrátil ODS v trosky (vedoucí představitelé strany se přitom zmohli jen na bolestný nářek).

Myslet si „mohlo to dopadnout ještě hůř“ je sice pravda, ale taková, která platí skoro vždycky. Ve skutečnosti to dopadlo špatně: Už na první pohled porážkou „pravice“, tedy dvou „standardních“ systémových stran, a nástupem „nesystémových“ politických uskupení, ANO a Úsvitu (k „nesystémovým“ je třeba připočíst i KSČM). Přitom ANO je druhou nejsilnější stranou a jeho výchozí pozice v povolebním vyjednávání je velmi výhodná.

ČSSD, třetí „standardní“ systémová strana, si zaslouží zvláštní pozornosti: od listopadového převratu stojí česká politika na úporném zápasu „pravice“ s „levicí“. Bylo to, jak se zdá, to jediné, na čem se obě fronty dokázaly shodnout. V posledních sedmi letech tento zápas vystupňovala ČSSD. Jistě, byla v opozici, opozice musí s vládou bojovat, ale ona použila všech dostupných prostředků: hysterické „proptikorupční“ kampaně, demagogie (vynucená protikrizová vládní opatření vedla k obvinění, že vláda je vládou bohatců a v jejich zájmu poškozuje pracující lid), pouličních kraválů. Tak se zrodilo heslo „změny pořádků“, k němuž se dnes hlásí Babiš, Okamura a samozřejmě komunisté (ti to dělají pořád). Rozdíly jsou jen v tom, co „staré pořádky“ zahrnuje: Babiš i komunisté pod nimi rozumí „posledních třiadvacet let“, tedy celou krátkou historii České republiky. Tsunami, kterou ČSSD svou nezodpovědnou agitací rozpoutala, nakonec zalila i ji, protože pro ty, co chtějí důsledně zničit „staré pořádky“, není vůbec těžké dokázat, že sociální demokraté nejsou dost zásadní, vězí totiž jednou nohou v tom, co je třeba zničit. Sociální demokraté jsou vůči radikálním ničitelům starých pořádků v téže nevýhodě jako kdysi vůči komunistům, stejně jako kdysi se vnitřně „štípli“, přičemž Sobotkovi „menševici“ Haškovým „bolševikům“ podléhají a nejspíš podlehnou.

Tím je ovšem poměr mezi „standardními“ a „nesystémovými“ silami ve Sněmovně proti minulosti osudově posunut – stranou necháme, že k boji proti starým pořádkům se z oportunismu přihlásila vlastně i KDU-ČSL (má alibi, byla poslední 4 roky v politickém suterénu). Nově zvolená sněmovna je v této věci zcela jiná než ta předchozí, navíc existuje zatím jen virtuálně, na čemž se přinejmenším tři měsíce nic nezmění. Podstatné je, že se mění důležité parametry politického systému, na který jsme dosud byli zvyklí - jednoduše řečeno režim. A jde o to, zda se aspoň něco podaří zachránit: např. podaří-li se udržet aspoň nynější úroveň svobody projevu: vzhledem k politickému nástupu mediálního velkovlastníka Andreje Babiše a k podivným praktikám veřejnoprávních médií v předvolební kampani (příklad: odstřihnutí kardinála Duky v Radiožurnálu) to nebude dvakrát lehké.

Otřelá anekdota vypráví o člověku, padajícím z padesátého patra mrakodrapu. Když míjí dvacáté, říká si „zatím to pořád ještě jde“. Naše situace není ani náhodou tak osudová jako situace padajícího z mrakodrapu. Jen si nesmíme namlouvat, že teď zrovna najednou letíme krapet vzhůru.

Lidové noviny 29. října 2013