Kudy vede hranice

Hudebník Vladimír Mišík se rozhodl nepřijmout z rukou Miloše Zemana vysoké státní vyznamenání. Dal veřejnosti k dispozici toto prohlášení: „Aby nedošlo k mediálnímu zkreslení, informuji novináře, že jsem dnes 27. října ve 12 hod. poslal panu J. Forejtovi, řediteli protokolu prezidentské kanceláře, e-mail tohoto znění: „Vážený pane prezidente, velmi se omlouvám, ale z důvodu rostoucí nevole z některých Vašich rozhodnutí jsem dospěl k závěru Vámi nabízené státní vyznamenání nepřijmout.“

Je to řečeno ve vší slušnosti. Pan Mišík nespecifikuje, o která prezidentova rozhodnutí jde. Nicméně odpovídá – jen sám pro sebe a za sebe – na otázku, zda je vhodné a slušné přijímat oficiální pocty od některých představitelů dnešního českého státu, nebo dejme tomu režimu. Odmítnout je není nic, co by vybočovalo z právního rámce, který občan musí respektovat, a neznamená to zpochybňovat legalitu režimu či formální právní legitimitu těch, kteří ho reprezentují. Člověk má na to nejen právo, dokonce bych řekl, že v určitých zemích a v jistých situacích je to přímo jeho povinnost. Zároveň tak chtě nechtě staví do téže otázky ty, kteří se dnes podobné vyznamenání nejspíš chystají přijmout: nemyslím ani tak pana Františka Čubu, jako spíš prof. Pavla Pafka, prof. Erazima Koháka nebo již před časem jednou ověnčeného Jiřího Suchého. V určitých zemích a v jistých situacích je nemožné takovému stavění do otázky vyhnout, a není k tomu ani žádný pádný důvod. V určitých zemích a v jistých situacích je totiž mimořádně důležité, aby byla jasná dělící čára mezi těmi, kteří jsou pro a kteří jsou proti, a aby bylo co nejmíň těch, kteří jsou buď najednou pro obojí, nebo ani pro jedno, ani pro druhé: zkrátka těch, jak se u nás říká, „široce rozkročených“. Je to záležitost společenské hygieny.

Zároveň samozřejmě platí, že taková gesta sama o sobě nestačí, že člověk má na práci důležitější věci než přijímat nebo odmítat metály, už prostě proto, že většinou k tomu ani nemá příležitost, protože metálů je málo a lidí mnoho. Když má ale tu smůlu, že ta příležitost na něj tak říkajíc spadne, nezbývá mu než udělat to, co neopomenul udělat pan Mišík. Aby bylo jasné, že tu – právě tady a právě dnes – je jakási zásadní hranice a kudy vede. A aby to bylo jasné pokud možno všem.

reflex.cz 28. října 2013