Karel Havlíček dnes

Když mne někdy před rokem a půl Petr Onufer a vydavatelství Argo požádali,abych připravil k vydání knížku o Karlu Havlíčkovi, - tedy tu, kterou teď čtenáři dostávají do rukou – netušil jsem, jak to mají strategicky promyšlené a načasované. Nedovedu si totiž představit vhodnější čas pro její vydání než právě podzim 2013.

Na Havlíčkovi mne vždycky fascinovalo to, jak pádně, srozumitelně a naléhavě se vyjadřuje k politickým záležitostem své doby. Důvod je jednoduchý – ta doba a ty události se v mnoha ohledech příšerně podobaly tomu, co museli zažívat lidé mé generace.

Jsou to skoro jakési archetypy, vezměme je pěkně po řadě: léta 1844-1847 a 1963-1967. Starý, prohnilý režim se pomalu, až příliš pomalu, ale zároveň nezadržitelně hroutí. Člověk už může veřejně říci leccos, co má smysl, musí si ale dávat pozor, aby do toho nezaplétal pod tlakem různé polopravdy: „buďte prostí jako holubice a opatrní jako hadi“! Je možné doufat, že za to jednoho nezavřou, to ale neznamená, že by mu nemohli zavřít hubu. Havlíčkovo redaktorství v Pražských novinách na počátku roku 1848 viselo na vlásku.

Léta 1848 a 1968: z ničeho nic se otevřela zlatá brána do svobody. Zdá se, že je možné psát a říkat úplně všechno. To je ovšem pravda jen zdánlivě. Křehkou svobodu je třeba bránit nejen před jejími zjevnými nepřáteli, ale i před lidmi utrženými ze řetězu. Hysterické přehánění jí škodí stejně jako ustrašená opatrnost.

Léta 1849-1851, 1969 ad. Je třeba být důsledný a vytrvalý, dokud ještě zbývají nějaké skulinky svobody mezi utahujícími se obručemi staronové autokracie. Nakonec člověk možná zůstane sám nebo skoro sám.

Specifikem naší dnešní doby je, že sdružuje rizika i šance všech těch, které jsem zmínil, tak nějak dohromady. Ze každé má něco. Režim, který jsme zažívali v letech 1990-2012, který nám v lecčems šel na nervy, ale přitom to bylo za posledního tři čtvrtě století bez konkurence nejsvobodnější období, se v letošním roce bez velkého zájmu veřejnosti nenapravitelně zhroutil. Vypadá to, že jsme o něj příliš nestáli. Co přijde po něm, respektive co se už teď rodí, přesně nevíme. Slibujeme si, že volby snad ještě něco zachrání. Tonoucí se stébla chytá. Nedá se vyloučit, že si v budoucnu budeme muset, pokud jde o občanskou svobodu, zvyknout i na leccos, čemu jsme si po roce 1989 rádi a rychle odvykli. Čeká nás doba o něco nepohodlnější. Novinář Karel Havlíček nám může být spolehlivým, důvěryhodným a kvalifikovaným průvodcem takovou ne zcela pohostinnou politickou krajinou. Chci to na závěr doložit dvěma citáty:

„Stálost, vytrvalost a neohroženost politická jsou vlastnosti,

které nevyhnutelně národ míti musí, chce-li upevniti svoje práva a svou svobodu: bohužel ale těchto vlastností ještě po řídku nalézáme. Jak mnohý mezi přátely svými aneb někde v hostinci, aneb jak říkáme za větrem až přes příliš zuřivý a radikální člověk, svěsí hlavu, ohne hřbet a poníží svou mysl, jakmile s ouřady co činiti má, jakmile strana jemu ve smýšlení politickém protivná zvítězí a své odpůrce ustrašovati a pronásledovati počíná. Jak mnohý, jenž v roku 1848 bouřlivým svým radikalismem až všechno děsil, jemužto tenkrát všeho bylo málo, jemuž se celý svět zdál být neliberální a reakcionářský, jak mnohý, pravím, ouhlavní radikalista z minulého roku obchází nyní s kloboukem v ruce jako zmoklá slepice v ustavičných ouzkostech, aby si někdo nevzpomněl na jeho loňskou zuřivost…

Mužové ale, kteří dle pevných zásad smýšlí, kteří si utvořili pevná nezrušitelná pravidla v politice, přes které nikdy nepřeskočí ani nepodlezou: takoví dovedou v čas přílišné politické bujnosti odporovat přemrštěncům, a nedbajíce toho, jestliže přitom často utrží nezasloužené nadávky, umějí ochladiti jejich přílišnou zapálenost a uchrání tím kolikráte vlast od velikého neštěstí, za to ale se také nebojí v zarmoucených dobách politické sklíčenosti povznésti neohroženě hlasu svého proti škůdcům a nepřátelům svobody. V politice musí každý napřed sám se sebou a se svým svědomím býti srovnán a přesvědčen, že nic nespravedlivého a pro vlast škodlivého nežádá, pak ale když jednou toho přesvědčení nabyl, nesmí se také báti a ostýchati, toto své přesvědčení jakožto věc dovolenou a poctivou všude a před každým a buď si to císař sám vysloviti a zastávati. Jen takovým způsobem může opravdu svoboda pravá vzniknout a pro budoucnost se ustálit.“

„Když se lidu ujímáš, proň pracuješ aneb v nebezpečíse vydáváš, nesmíš nikdy za to očekávati to, co jmenujeme v obyčejném životě vděčnost. Pokud jde všechno dobře, přijmou od tebe s radostí všelikou práci, budou tě třeba i chváliti aneb i v hospodě na tvé zdraví píti: přijdeš-li ale na této cestě své do nebezpečí, k ourazu, neočekávej od nich nikdy pomoci aneb oběti […] Vždyť právě proto se ujímáme lidu, aby se zvelebil, aby pokročil ve vzdělanosti a skrze ní k lepšímu životu: jestli se tedy ujímáš o nevzdělané a zanedbance, o lidi otrocky vychované a otrocky smýšlející, kterak od nich očekávati můžeš způsoby vzdělanců a svobodných vyšších tvorů? Kdo seje les, kdo zakládá sad, zřídka se dočká sám ovoce a užitku: ale jak bídný byl by svět, kdyby proto již nikdo sady zakládati a lesy síti nechtěl?“

18. října 2013