Volby a politická naděje

Václav Klaus, jak je v poslední době jeho zvykem, zahrnul ve čtvrtečním rozhovoru pro MfD čtenáře spoustou výstředních nápadů. Jedna věc však stojí za zvážení. Na otázku „co očekáváte od těchto voleb a zajímají Vás“, kterou si sám položil, odpovídá: „opravdu bezelstně říkám, že mne tyto volby nezajímají a já od nich neočekávám vůbec nic.“ Takže: můžeme vůbec vkládat do nadcházejících voleb nějakou naději?

V posledních měsících u nás došlo největším k politickým změnám od listopadového převratu. Nový prezident byl zvolen v přímé volbě, se silným mandátem, a po pádu vlády, která mu překážela, si najmenoval vlastní (řada jejích členů má vazby na prezidentovu servisní organizaci SPOZ). Vláda nedostala důvěru Poslanecké sněmovny, ale ta se hned vzápětí ukázala být neschopná vygenerovat nějakou vládní většinu a raději se sama rozpustila. Máme tedy vládu, která má důvěru prezidenta, a PS neexistuje. Ještě v létě se zhroutil odpor ČSSD proti prezidentovi, ODS se hroutí celá. Znevěrohodnění a oslabení dvou politických stran, které tvořily páteř polistopadového režimu, a oslabení kontrolní role legislativy znamená, že se změnily jeho podstatné parametry. Oslabení legislativy je sice dejme tomu dočasné, ale to vůbec neznamená, že by dočasnost skončila hned vzápětí po volbách.

Před našima užaslýma očima se rodí jakýsi nový, poněkud úděsný svět. Na scénu se dostává nová oligarchie, která ve svých rukou spojuje politickou i hospodářskou moc. Václav Klaus hovoří o tom, že „kmotři“ zprůchodňují totálně rozbitý systém vládnutí v zemi a zajišťují, aby stranická vedení byla schopná něco prosadit. Jenomže mj. i kvůli tomu připomínají naše dějiny v posledních pětadvaceti letech scénu známou z kreslených grotesek. Cirkusové vozítko s klauny najede na pořádný hrbol (listopad 1989), rozloží se za jízdy na prvočástice, a za nějaký čas se to vše opět složí v celek, který se od toho původního zase až tak moc neliší. Osobní iniciativa se jako dřív ztrácí v lese staronových monopolů. Role Václava Klause v této transformaci je nepřehlédnutelná: i Andej Babiš, který se od něho snaží ze všech sil distancovat, je vlastně jeho dítětem.

Tento nový svět se zrodil v nesmiřitelném zápase „levice“ s „pravicí“(obdoba bolševického „třídního boje“). Von Hayekovská představa dějin jako zápasu kapitalismu se socialismem je ahistorická, protože cpe do jednoho pytle evropský socialismus dvacátého století se Stalinovým samoděržavím: byl snad i Ivan Hrozný socialista? I proto se naše emancipace od starého režimu nepovedla a komunistům původním i překabátěným tohle pojetí hrálo do noty: tak vida, uznávají, že to, o co nám v minulosti šlo, nebylo hájení zájmů někdejší ruské koloniální správy, ale socialismus. Během nesmiřitelného boje „levice“ s „pravicí“ nevznikl žádný společný zájem vlasti, na němž by se bojující strany dokázaly čestně a veřejně shodnout. Jak by taky mohl, když politika se chápe nikoli jako smírné řešení konfliktů, ale jako nelítostní účtování s nepřítelem. A tak nejdokonalejší forma politické harmonie bylo to, co se vyvinulo během opoziční smlouvy: zatímco na předscéně spolu ideologičtí klauni vedou nesmiřitelný boj, v zákulisí se političtí šíbři dělí o koryta.

A konečně „suverenita“: Václav Klaus byl vždy motorem emancipace od EU, teď navrhuje z ní vystoupit. Jiní hovoří o „politice mnoha azimutů“. Suverenita opřená o politiku mnoha azimutů je, řečeno slovy Václava Klause, daremnost a lež. Brazílie ani Čína nepředstavuje v našem geopolitickém prostoru žádný mocenský faktor. Jsou tu jen dva azimuty: jeden míří na euroatlantické společenství, druhý na Rusko. Musíme si vybrat, o co chceme opřít naši svobodu a demokracii, a vycházet přitom z našich historických zkušeností.

Jak rozbít monopolní nadvládu staronové oligarchie? Jak najít společný zájem, spojující českou „levici“ s českou „pravicí“? Jak zakotvit destabilizovanou Českou republiku nehostinné končině mezi Evropou a Ruskem? To všechno jsou dlouhodobé úkoly a sotva se dá očekávat, že s nimi slabé, rozložené a nespolehlivé strany, jimž můžeme dát ve volbách hlas, nějak pohnou. Proto vkládat do voleb nějakou velkou naději znamená koledovat si o povolební frustraci a deprese. Českou společnost čeká v příštích nemálo letech terénní běh na dlouhou trať za ztížených podmínek. To, o co půjde, se bude odehrávat také a především na komunální a regionální úrovni, ve spolcích a sdruženích, v podhoubí, z něhož vyrůstá každá smysluplná politika. Připusťme si, že po dvaceti třech tučných letech přichází blíže neurčený počet let hubených. Tak to v životě chodí. A není to žádný důvod, proč život vzdávat.

Mladá fronta Dnes 7. října