Druhorepubliková mentalita

Kdysi dávno, ještě za studií, se mi dostal do rukou katolický časopis Řád z let 1938-9 (vycházely tam mj. i první verše Františka Hrubína). Nebylo to úplně jednoduché: vybaven řadou razítek a pečetí z katedry české literatury Filosofické fakulty, kde jsem tehdy studoval, vypravil jsem se za ním do Univerzitní knihovny, kde mi kouzelný šém otevřel ocelová vrata trezoru (obrazně řečeno), v němž bylo schováno to, co bolševické načalstvo považovalo za nevhodné pro prostý lid, tj. skoro všechno.

Dojem z četby byl úděsný. Publicisté a spisovatelé, kteří do Řádu psali (byla mezi nimi i zvučná jména) nebyli samozřejmě ani náhodou žádní sympatizanti s Hitlerovým Německem. Jen měli dojem (ne zcela neoprávněný), že oficiózní První republika se ke katolíkům chovala macešsky, a že její ideologie má své velké mouchy (i na tom něco bylo). Z toho vyvodili, že teď, když se ČSR zhroutila, nadešel čas, aby se pořádně emancipovali od svých někdejších protivníků a postavili konečně existenci druhé čs. republiky na pevné a spolehlivé základy. Na tom ale už nebylo vůbec nic, byl to zcela výstřední nápad: druhé republice byl vyměřen necelý půlrok života, každý trochu příčetný člověk si tehdy mohl předem spočítat, že tomu tak bude a co přijde potom. Autoři Řádu, opojeni zjištěním, že to, co odedávna tvrdili, se nakonec vyplnilo, se chovali jako všichni dlouhodobě frustrovaní lidé: prováděli bojový indiánský tanec na zádech poražených protivníků a ani si přitom nevšimli, že protivníci jsou na zemi a nemohou se pořádně bránit. Klasický příklad falešného triumfu, který si každý slušný člověk ve vlastním zájmu odpustí. Kdosi se tam např. pohoršoval nad tím, že tehdy už mrtvý Karel Čapek měl (před smrtí) tu drzost, že požádal o katolický pohřeb. Čtenářský zážitek, na jaký se nezapomíná.

Jistě, dnešní doba je jiná, méně dramatická než podzim, zima a předjaří let 1938-9. Ale přesto: co je u nás - stejně jako po září 1938 – lidí, kteří mají dojem, že všechno věděli už při nástupu „pravice“ v roce 2006! Co je u nás těch, kteří všechno věděli už když se v roce 1992 zhroutila Pravda a láska a nastoupil hmotařský kapitalismus! A přidejme ještě ty, kteří všechno věděli už v roce 1989, kdy bylo bez rozmyslu zavrženo i to dobré, co přinesl „socialismus“. A ti všichni mají v posledním půlroce jásavý pocit, že na jejich slova nakonec došlo a otvírá se cesta k zásadní reformě. (Na tom, jaká by měla být, se ovšem už neshodnou).

Těm kteří teď, se stejnou dětskou bezstarostností jako jejich předchůdci z let 1938-9, tančí vítězný indiánský tanec na zádech svých poražených odpůrců, se sluší připomenout, že v roce 1989 byl svržen nelidský orientální režim, který k nám byl (jistě, za naší mohutné spoluúčasti) importován z východu. Polistopadové období mělo spoustu slabin a nedostatků, které se čím dál tím jasněji projevovaly za slabých vlád Vladimíra Špidly, Mirka Topolánka a Petra Nečase. To ovšem nijak neospravedlňuje indiánské manýry, které už drahnou dobu vévodí např. komentářovým stránkám Práva, ale zdaleka ne jen tam. Tak například Ondřej Štindl uložil před časem v Lidových novinách Petru Nečasovi mnohaleté pokání a odříkání, a to jako podmínku pro případný návrat do politiky, o nějž dotyčný neusiluje. Petruška Šustrová hovořila triumfálně o „bývalých poslancích“ a „bývalé předsedkyni PS“ ve chvíli, kdy PS ještě ani nebyla rozpuštěna. Klasické projevy druhorepublikového ducha, tentokrát je ovšem řeč o druhé České republice Miloše Zemana. A mimochodem, cítím (v této souvislosti) už dlouho potřebu nahlas říci, že způsob, jakým se u nás v médiích od léta zachází s Petrem Nečasem, je zbabělý a hnusný a jako takový bude určitě jednou po zásluze oceněn.

Pocit, že na jeho slova konečně došlo, má čas od času každý z nás. Čím déle trvá, než na jeho slova dojde, a čím víc pak vyvádí, tím míň je to pravda. Na pořadu dne jsou dnes jiné věci a hlavně, na obzoru jiná nebezpečí než ta, nad nimiž se hysterickém rauši právě domníváme triumfovat.

reflex.cz 17. září 2013