Ve volbách už o mnoho nepůjde

Se začátkem školního roku se rozjela předvolební kampaň. Vévodí jí bezbřehá slibotechna, v níž dominuje opozičně vyhladovělá ČSSD.

Kampaň je cílena na „střední třídu“. K té patříme až na výjimky všichni. Zatímco v mezivolební době vede opozice proti bohatých třídní boj ve jménu chudých, teď přichází na řadu tolerance a realismus – je třeba urvat co nejvíc voličských hlasů. Pojem střední třída se nafukuje,aby se do ní vešel kdekdo, a je jí věnována dotěrná péče. ODS v tom nijak nezaostává.

ČSSD vychází střední třídě vstříc sliby jako zrušení zdravotnických poplatků, proplácení nemocenské za první tři dny nemoci, porodné v případě druhého a třetího dítěte, zvýšení minimální mzdy a větší valorizace důchodů. Zároveň, což je psychologicky důležité, hodlá zatnout tipec přirozeným nepřátelům střední třídy, bohatcům a církvím: slibuje progresivní zdanění, daňová přiznání a podstatnou redukci finančních kompenzací v církevních restitucích. Střední třídě to udělá dobře.

Pak jsou tu falešní mesiáši. Doposud se rekrutovali spíš z řad oligarchů, první vlašťovkou byly už kdysi Věci veřejné, pak se spustila lavina. V předvolební kampani se ovšem stal tak trochu falešným mesiášem např. i pan Kalousek: poté, co pořádně oslabil svého koaličního partnera, takže dominuje na „pravici“ jako kůl plotě, zdvihl prapor boje za parlamentní demokracii proti autoritativnímu prezidentovi. Nepůsobí to příliš věrohodně.

Zrekapitulujme nejprve to, co se „v boji o demokracii“ podstatného stalo – zdůrazňuji, že podstatné věci se staly až v tomto roce. Nejprve přímá prezidentská volba – přesvědčivé vítězství Miloše Zemana a zároveň přesvědčivá prohra Karla Schwarzenberga, který se v kampani pokoušel veřejnost přesvědčit, že nenese odpovědnost za vládu, v níž sedí. Pak pád Nečasovy vlády po spektakulární policejní akci, závěrečný akord „protikorupčního“ běsnění. Zemanovi přišel velmi vhod. Následovala nominace Rusnokovy vlády, opřené dodnes jen o autoritu prezidentského úřadu, zhroucení odporu proti Zemanovi v ČSSD a Sobotkova kapitulace, „skorodůvěra“ pro Rusnoka a rozpad virtuální koaliční stojedničky. A nakonec seberozpuštění Poslanecké sněmovny, krok z nezbytí.

Vznikl politický systém, jaký tu snad ještě nebyl: vláda, opírající se o prezidenta, která sice nemá důvěru Poslanecké sněmovny, ale nepotřebuje ji, protože PS momentálně neexistuje (nahrazuje ji Senát, kde má ČSSD, KSČM a SPOZ ústavní většinu). Jedině vláda má přitom zákonodárnou iniciativu. Vzhledem ke specifickému vztahu mezi prezidentem vládou se z různých kontrasignací stala pouhá formalita. Jistě, ten stav je pouze dočasný, ale s dočasností máme špatné zkušenosti: jak vypadá ta dočasnost ve světle blížících se voleb?

Pokud jde o „tradiční strany“, vyhraje skoro jistě ČSSD, a s komunisty v zádech bude mít v PS většinu. Vítězství nebude tak oslnivé, jak to vypadalo před prázdninami. Strana se ukázala být úplně neschopnou čelit prezidentově tlaku. Je nepevná a nespolehlivá.

ODS je hlavním poraženým politického zápasu. Strana je v troskách. Měla deset let času, aby se vymanila z vlivu dominantního expředsedy, který jí teď sedí jako zombie pevně za krkem. Nemá proti němu co postavit ani ideově, ani personálně. Ze setrvačností asi nedopadne tak špatně, jak ukazovaly letní průzkumy.

TOP09 se od léta 2010 úspěšně profiluje na účet ODS. To, oč ji dokázala v preferencích oholit, ovšem ani náhodou sama nenabrala. Těžko se zbavit dojmu, že její špičky spekulují s tím, že „pravicovým“ voličům teď nezbude než dát jí hlas. Byla by to amorální spekulace a pravděpodobně nevyjde.

Malé strany, které kdysi byly v PS a ve vládních koalicích, KDU-ČSL a SZ, se pokoušejí profilovat na účet poražené koalice. Ovšem, mají alibi, pobývaly v té době v politickém suterénu. Jejich vyhlídky jsou nejisté.

Takže pokud jde o tradiční strany polistopadového politického systému, jedinou nedotčenou stálicí se setrvalými preferencemi je KSČM. Úděsné.

Pak jsou tu nová, politicky účelová uskupení, opřená o „osobnosti“: SPOZ, Babišovo ANO2011, Okamurův Úsvit přímé demokracie. První je servisní organizace nového prezidentského establishmentu, druhé dvě populistická, spasitelská hnutí, naprosto nevypočitatelná. Mají šanci, která se ovšem v průzkumech dost nafukuje.

„Optimistická“ prognóza, pokud jde o výsledek voleb, zní: do parlamentu se dostanou jen „tradiční“ strany. Ty strany jsou ovšem až na KSČM ve zbědovaném stavu, a navíc asi 25% odevzdaných hlasů propadne (v roce 2010 to bylo o 10% méně), což volbám ubere na věrohodnosti. Podle pesimistické prognózy přibudou nevypočitatelná hnutí, od nichž nelze čekat vůbec nic dobrého. Jistě, není to žádný základ pro nějakou totalitní diktaturu, ovšem dost na naprostý chaos, z něhož mohou těžit šikovní manipulátoři.

A z praktického hlediska, tj. z hlediska rozhodujícího se voliče? V letošní prezidentské volbě bylo sice zjevné, že Karel Schwarzenberg není ani náhodou optimální kandidát, ale přesto bylo velmi snadné rozhodnout se: člověk věděl, co a jak svým hlasem ovlivní, a mohl za to vzít odpovědnost. V této nové situaci vrhá svůj hlasovací lístek do močálu, který se nad ním zavře, a představovat si, že by nějaký výsledek mohl vést k nápravě podivného systému, který se u nás v létě zavedl, je víra v chiméry. V těchto volbách je úloha voliče předem marginalizována.

Tím vůbec nemá být řečeno, že je vše ztraceno. Nestalo se vůbec nic dramatického, jen po čtyřiadvaceti tučných letech bude následovat přesně neurčený počet let hubených. To je v dějinách věc obvyklá, zejména tenkrát, když si lidé dost naváží toho, co jim kdysi bez jejich velkého přičinění samo spadlo do klína. V boji za svobodu a demokracii zůstává pořád otevřena velká naděje, o niž musíme pečovat: i proto bychom ji neměli zbytečně investovat do voleb, ve kterých vlastně o nic nejde.

Lidové noviny 16. září 2013